Celý život se snažím poznat zvířata, co nejlépe jim porozumět a také je trochu přizpůsobit obrazu svému, tedy tak, aby s nimi bylo možné bezproblémové soužití. Zajímám se o etologii, mimoto jsem také vystudovala psychologii a pedagogiku, takže o principech učení něco snad i vím a snažím se to více či méně úspěšně aplikovat. Jaké jsou nejdůležitější kroky k tomu, aby se žáček (ať už lidský nebo zvířecí) něčemu novému naučil? 
Především klidné, přívětivé ovzduší naprosté důvěry beze strachu. Dále potom nastavení optimálních podmínek ke zvládnutí nové dovednosti. Tresty a pokárání, když se něco nedaří, zpravidla příliš nezabírají. Mnohem lepší je nebetyčná trpělivost učitele a poskytování dalších a dalších šancí. Hledání nových způsobů, jak žáčka k pochopení dovést. Nabádání k tomu, aby se znovu a znovu pokusil a spousta času, o nic přece nejde. Sebejistota učitele, který ví, že když bude trpělivý, svého svěřence k cíli dovede. A především každý sebemenší krok správným směrem musí být odměněn.
Moc se snažím těchto zásad držet při práci se zvířaty, ovšem, musím si to přiznat, jsem od přírody učitel mizerný. Netrpělivý, se sklonem ztratit sebejistotu a občas i nervy. Díky bohu, zvířata, a také třída prepubertálních harantů, už mě docela vycvičila nervy neztrácet a sebejistota se lety praxe dostavila. Takže to snad už se mnou není tak zlé. V každém případě se alespoň důsledně snažím oceňovat a odměňovat všechny správné kroky správným směrem. Takže mi zvířata fungují k oboustranné spokojenosti.
Teď jsem se ale dostala do poněkud neobvyklé situace. Z pozice učitele jsem se najednou, nečekaně a ne zcela dobrovolně, ocitla v roli žáka. Všechny ty chytré rady, které jsem s větším či menším úspěchem uplatňovala na svých svěřencích, jsou najednou uplatňovány na mně! Nevím sice, kde studoval, ale pedagogické principy zná evidentně na výbornou. Má moře trpělivosti, nikam nespěchá a oplývá tichou sebejistotou jedince, který umí a ví, že umí. Díky své neuvěřitelné laskavosti, klidu a toleranci vytváří ovzduší naprosté důvěry a pohody, v níž jde člověku učení samo. Pokud náhodou nejde, nevadí, nic se přece neděje. Chyby, omyly a slepé uličky jsou mlčky přecházeny a tolerovány. Zkus to znovu a lépe. A hlavně – jemněji, uvolněněji, žádné násilí. Času máme dost.
Dřív nebo později se skutečně zadaří – jako zkušený pedagog nikdy nezapomene odměnit krok správným směrem. A zpravidla je to odměna, při které mi klesá čelist a jen si říkám „je tohle fakt možné“? Mimochodem, podělil se se mnou ještě o jeden zajímavý psychologický trik – jak vyzrát na situaci, když se něco nedaří. Pokud se člověk snaží a pořád, pořád to nejde, zpravidla bývá frustrován. Ovšem lze použít cimrmanovský „úkrok stranou“ a dosáhnout buďto stejného cíle jinou cestou, nebo, pokud se cíl ukáže jako nevhodný, operativně jej nahradit jiným.
Vezměte si třeba dnešek. Pracovala jsem na kruhu na přechodech krok-cval-krok po třech krocích. Nemohu říct, že by nám to nešlo, naopak, obzvláště přechody dolů byly velmi povedené. Ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že mé mrsknutí tělem (i když už notně zklidněné) při nacválání je nejen neestetické, ale i rušivé pro koně. Kolikrát mi Jana (a x trenérů před ní) říkala, ať sedím klidně, nějak mi to nejde. Na konci lekce mi Rusty nabídl opravdu moc příjemný shromážděný klus s jasným poselstvím „dělej se mnou co chceš, jsem svolný ke všemu“. Zkusili jsme trochu dovnitř plece a po několika krocích překlopit do dovnitř zádi. Super. Totéž na druhou ruku. Tentokrát se mi to překlopení úplně nezadařilo, něco jsem tou vnější holení udělala jinak – a kůň s výrazem „jsi hvězda, takhle to dělej vždycky“ vplul do nádherného shromážděného cvalu.
Nemusím říkat, kdo je ten skvělý učitel, že ne?:-)
Pěkný! 🙂