Kladruby hostily mistra vídeňské školy

V pátek 20.8. se v Kladrubech nad Labem uskutečnil první ze seminářů s Arthurem Kottas-Heldenbergem. Má láska k vídeňské španělské škole mi nedovolila si jej nechat ujít a přináším vám čerstvé dojmy.

Náplní tohoto úvodního semináře bylo lonžování a výcvik jezdce v sedu na lonži. Původně bylo avizováno lonžování, dynamika pohybu koně a jaké svalstvo je zatěžováno, ovšem program byl poněkud pozměněn. Výklad o lonžování zjednodušen a naopak přidána část, zabývající se sedem. Osobně jsem změnu uvítala, i když díky ní přednáška nešla tak do hloubky, jak bylo slibováno.

Sám lektor, reitmeister Kottas, byl představen již v pozvánce. Čtyřicet dva let působil jako jezdec ve vídeňské španělské škole, většinu času na pozici šéfjezdce. Doopravdy na mě působil dojmem člověka, který umí a svého umění je si vědom. Bylo velmi poučné pozorovat jej při práci s koňmi – gesta, pozice těla, udílení pomůcek, to vše svědčilo o dokonalé znalosti a celoživotní praxi v tom, co provádí. Mimoto působil i velmi sympaticky a o své znalosti se dokázal jasně a srozumitelně dělit, což je dovednost, která není dána mnoha výborným jezdcům.

První polovinu dne jsme strávili v přednáškovém sále hřebčína teoretickým povídáním a shlédnutím DVD z archívu pana Kottase. Na nich byla názorně předvedena práce na lonži od začátků, přes kavaletovou průpravu až po práci na dvou lonžích u velmi zkušeného koně. Diskutovalo se vyvázání, nutnost používání padnoucího obnosku i samotná technika práce s koněm. I potřeba respektu byla zmíněna, ovšem nejen ve formě, že kůň má mít respekt vůči člověku, ale že také člověk by měl mít respekt (samozřejmě ne strach) vůči koni. Cílem práce je podle pana Kottase harmonie mezi jezdcem a koněm a „kůň by měl vzděláním zkrásnět“. Osobně mi byla velmi sympatická myšlenka, že kůň (i ten drezurní) je zvíře, stvořené k pohybu, proto nesmí stát denně 23 hodin v boxu a musí mít možnost rozmanité zajímavé práce, včetně vyjížděk do terénu a kavaletové či skokové gymnastiky.

Ještě zajímavější byla z mého pohledu část, věnující se korektnímu sedu jezdce. Pan Kottas opakovaně zdůrazňoval klíčovou úlohu sedu a nezbytnost důkladné přípravy jezdce na lonži. Elévové (kadeti) vídeňské školy tráví na lonži první tři roky, možná proto je tam k vidění vždy perfektní sed. Stručný (a jistě ne kompletní) recept na základ správného sedu v kostce: „z pánve směrem nahoru se napřímit, směrem dolů uvolnit. Sedět rovnoměrně na obou sedacích kostech. A musíte sedět v koni, ne na koni.“ Škoda, že realizace není tak snadná jako popis. Přesto popis a ukázání, které svaly zapojit a které naopak povolit, může při osvojování velmi pomoci. Z moudrých rada pana reitmeistra bych ještě ocitovala: „jezdec má holeň, sed a ruku, jimiž může působit na koně. Pokud kůň zvedá hlavu a prohýbá hřbet, je potřeba více pobídnout holení, ale na chvíli mít méně váhy v sedle.“

I když sed je nezbytnou podmínkou, není to jen sed, který dělá dobrého jezdce: „Je to především láska ke koni, ale také důslednost, citlivost a kontrola vlastního temperamentu.“ Pan Kottas neopomněl připomenout, že jezdec musí mít pod kontrolou nejen koně, ale především svůj vlastní temperament. „Pokud se temperament jezdce projeví příliš brzy nebo příliš silně, je to vždy špatně.“

Výklad byl doplněn promítnutím DVD, na nichž jsme mohli pozorovat práci na lonži s jezdci různé pokročilosti (včetně dvou reitmeistrových dcer). Práce se lišila, někdy koně vedl lonžer a jezdec prováděl uvolňující cviky, jindy vedl sám jezdec a dokonce na lonži prováděl práci na dvou stopách, nebo i cvičení jako kontracval a letmý přeskok. Na závěr byla připomenuta důležitost zdánlivé a často opomíjené banality – než vlezeme na koně, není od věci se protáhnout a rozcvičit. Kolik z nás to dělá? 🙂

Po obědě následovala praktická část v hale hřebčína. Je škoda, že se neodehrála na nádvoří, jak bylo avizováno, protože počasí bylo krásné a v hale nebyl ideální povrch ani dobrá akustika. Navíc k dispozici byli pouze mladí koně. Ovšem hned nad tím prvním, impozantním černým hřebcem se nám myslím zatajil dech všem. Přestože vypadal mírně nervózní, během práce se zklidnil a pan Kottas mohl demonstrovat, jak s mladým koněm na lonži začínat. Jak jej udržet na dostatečně velkém kruhu, jakým způsobem ho vyvázat (použil velmi dlouhé vyvazovací otěže) i jakou formu práce zvolit.

Další byl starokladrubský bělouš slečny Weinberg-Lessing. Viděli jsme nejprve uvolňující práci na ruce – dovnitř plec a její předstupeň plec vpřed a ustupování na holeň v kroku. Každý pohyb trenéra, každý jeho krok, pozice těla vůči koni, vše bylo perfektně promyšlené a načasované a kůň v každém okamžiku věděl, co se po něm chce. Pak lonžování na dvou lonžích, přičemž vnější lonž byla vedena kolem zádi koně. Na nich hřebec dělal přechody a zvětšoval a zmenšoval kruh. Poslední na pořadu byl opět mladý starokladrubský hřebec, tentokrát s jezdkyní, na níž byla demonstrována výuka sedu. Viděli jsme tak v praxi to, co předtím na DVD. Mohli jsme pozorovat, co s jezdcem provedou uvolňující cviky. Kůň byl bohužel čtyřletý a pro tuto ukázku příliš málo připravený, měl potíže s vlastní rovnováhou, takže třeba práce ve cvalu možná nebyla. Osobně bych ocenila více vysvětlování ze strany pana reitmeistra, co, jak a proč s danou jezdkyní dělá a který cvik má jaký efekt. Lekce byla pojata spíš jako výcvik dané jezdkyně než demonstrace pro publikum. To ale bylo myslím zaviněno především špatnou akustikou haly.

Celou akcí provázela a překladem sloužila Julianne Weinberg-Lessing, žačka pana Kottase, která má v hřebčíně na starosti výcvik starokladrubských koní. Pokud marně vzpomínáte, odkud je vám toto jméno povědomé, připomenu – Vánoční španělská škola v Ostravě. Slečna se s námi podělila o obavy, které zpočátku při plánování této akce cítila – nebyla si jistá, zda u nás bude zájem o takovýto seminář a zda jej vůbec naplní. Jak se ukázalo, zájem byl veliký a místa zabrána již několik měsíců předem. Díky tomuto úspěchu se nyní plánuje, že by semináře s panem Kottasem mohly probíhat pravidelně, jednou za dva měsíce v prostorách hřebčína… a kdoví, třeba dojde i na soustředění. Další setkání s názvem „Práce na ruce a jak jezditi mladého koně“ je naplánováno na 11. září a obávám se, že v této době již nebude mnoho volných míst.

Neodolala jsem příležitosti zeptat se pana Kottase na několik „zákulisních“ informací z vídeňské školy. Hlavně na to, co mi vrtalo hlavou nejvíce – na veřejných tréninzích pracuje pod „dohledem“ veřejnosti každý den (vyjma vystoupení a jednoho dne volna) pětadvacet koní. Domnívala jsem se, že se takto odehrává většina práce s koňmi. Pan Kottas mě vyvedl z omylu – zatímco veřejné tréningy začínají v deset, jezdí se už od sedmi a hřebců, které za jeho působení bylo potřeba odjezdit, bylo přes sedmdesát! Mimoto koně jsou předváděni veřejnosti až přibližně od třetího roku tréningu.

Také nepřítomnost žen ve vídeňské škole není nařízení, nýbrž tradice. Jaký je v tom rozdíl? Nařízení se mění jen těžko, tradici lze přerušit či změnit bez nutnosti administrativních zásahu. Pan Kottas uvedl, že v jeho době ve škole působily tři jezdkyně – ženy. V současnosti je na webu srs.at uvedena jedna žena – elévka. Takže děvčata, máme šanci! A když se nesejdeme ve Vídni, tak možná na dalším semináři pana reitmeistra Kottase v Kladrubech.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>