Jak překonat strach

Jak překonat strach při opětovném návratu do sedla? Ani po zdárně překonaném úrazu často nenásleduje „šťastný“ návrat do sedla, ale problém číslo 2, který se nazývá strach. Jsou mezi námi tací, kteří tento problém nemají, a naopak tací, které první pád odradí tak, že s koňmi skončí. Většinou se ale pohybujeme někde mezi těmito dvěma extrémy a na návrat do sedla čekáme s pocity poněkud rozpornými. Pojďme se podívat na několik psychologických zásad a tipů pro boj se strachem.

Na jednu stranu nám ježdění chybí a těšíme se, na druhou stranu jsme přinejmenším lehce nejistí. Dnes už asi není třeba nikoho přesvědčovat, že mít strach není nic, zač by se člověk měl stydět (mnohem větší problémy pro okolí zpravidla způsobuje člověk, který vypadá, že strach nezná), ale nic to nemění na tom, že boj se strachem je těžký, nepříjemný a člověk potřebuje slušnou dávku motivace, aby ho nevzdal. Takže:

Zásada číslo 1: namotivujte se!

Jen hlupák by vše ponechal na chudince „silné vůli“, chytrý člověk ví, že vůli máme více nebo méně slabou všichni, ale vhodně zvolenou motivací jí můžeme hodně pomoci. Pro těžký boj se strachem je tedy potřeba především dobrá motivace. Zamyslete se, jaké máte cíle a co vám stojí za to, abyste bojovali. Můžete si to klidně sepsat, ale mnohem lepší je najít nejsilnější motiv a ten si pěkně postavit před oči. Třeba ve formě fotografie, kde je váš cíl zachycen. Zároveň je ale potřeba mít na paměti, že k tomuto cíli, v současné době pro vás velmi vzdálenému, nevede snadná ani rychlá cesta. Abychom cestou motivaci neztratili, musíme ji posilnit cíli dohlednějšími, snazšími. To je obecné pravidlo, jak dosáhnout úspěchu, ale v případě překonávání strachu je to dvojnásob důležité, protože strach člověka svazuje a každý krok, který ke svému cíli udělá, bývá následován zesílením obav a tendencí udělat krok zpět. Nestyďte se proto postupovat po krůčcích opravdu malých a odměňovat se za každý, i malý pokrok.

motivace„Není lepší si poručit, „vyhecovat se“ a strach rázně překonat jednou provždy?“
Strach nelze překonat vůlí, ani „jednou provždy“. Můžu si ho nepřiznat a jednat, jako když neexistuje. S nejistotou nebo menšími obavami si tak dokážu úspěšně poradit. Pokud se ale silně bojím, popřením tento problém neodstraním. Když ho v sobě udusím a zakážu mu se projevit, pravděpodobně se mi to vrátí někde jinde nebo někdy jindy. Možná to jednoho dne zkrátka nepůjde, možná budu řešit zástupný problém křečovitosti a neschopnosti uvolnění v sedle, nebo se budu překonávat tak dlouho, až úplně zanevřu na koně. Ale také se může projevit úplně jinde, třeba v podobně somatických potíží.

Navíc má tento přístup ještě jedno naprosto reálné a konkrétní riziko: koně nás mají přečtené mnohem víc, než jsme schopni pochopit. I když přesvědčíme sami sebe, že je všechno v pořádku, kůň dobře ví, že není a je pravděpodobné, že na to bude reagovat nežádoucím chováním. Dle svého založení buďto zvýšenou nervozitou nebo i snahou se prosadit a zatočit s námi. Zkrátka koledujeme si o potíže a naplnění našich obav. Jen vyrovnaný a sebejistý člověk může mít vyrovnaného a bezproblémového koně.

„Když spadneš, musíš okamžitě zase nasednout, jinak se začneš bát.“
Tohle moudro starých koňáků asi známe všichni. U někoho funguje, u někoho ne. U mě ne. Nicméně důvody doporučení nasednutí ihned po pádu jsou zřejmé: negativní zkušenost (pád) je potřeba co nejdříve přepsat zkušeností pozitivní. Mimoto, pokud se nám díky krizové situaci zvýší hladina adrenalinu, nepociťujeme tak silný strach, nepřemýšlíme nad tím, co se stalo, a snáze se nám znovu nasedá. Každý jsme ale jiný a někdo potřebuje naopak zážitek nejprve myšlenkově zpracovat. Neberte tuto poučku jako dogma a řiďte se spíše vlastní intuicí. Pokud cítíte, že se vám nasednout v tuhle chvíli opravdu nechce a že si to napřed potřebujete vyřešit sami v sobě, nenechte se do ničeho tlačit. Což je obecná zásada pro boj se strachem: vnímejte sami sebe, nenechte se do ničeho tlačit proti svojí vůli. Mírné „hecování“ pomůže, ale nátlak vynechte. Může se stát, že především po vážnějším pádu pociťujete tak silné obavy, že se nemůžete přesvědčit sednout na koně ani po delší době – i když se do sedla strašlivě těšíte. Nesnažte se to „lámat přes koleno“, spíš poslechněte své podvědomí, intuici. Pokud váš cíl neztratíte ze zřetele, dojde k tomu.

„Tolikrát jsem spadla, nikdy jsem se nebála a teď toto!“
Proč se člověk najednou začne na koni bát? Pád, úraz, bolest a následná ztráta důvěry v sebe i koně je evidentní. Proč se ale po některém i hrůzostrašně vypadajícím pádu nebojíme a jindy nás vyleká nevinné „žuchnutí“? V první řadě záleží na příčině pádu. Nejsnáze se vyrovnáváme s pády, které vzniknou naší vinou nebo nepozorností. Tam totiž známe příčinu a jsme schopni ji odstranit. Pokud mám koně, který s oblibou uskakuje, mně to za normálních podmínek nevadí a pak se stane, že nedávám pozor (třeba se otočím na jezdce za sebou) a tudíž jinak neškodné uskočení neusedím, pravděpodobně situaci vyhodnotím, že jsem trouba a nedávám pozor a žádné zvláštní obavy cítit nebudu. Pokud pozor dávám, ale tentýž kůň k uskočení přidá ještě pořádný hrb a otočku čelem vzad s jasným záměrem mě srazit, budu celou situaci vnímat úplně jinak. Podobné je to i s externími podněty – jinak se budu bát u koně, který se mnou uteče, protože zrovna „chce“ a u koně, který uteče, protože na louce právě přistál vrtulník nebo ho bodla včela.

Nejhůře jsou vnímány eskapády (ani přitom jezdec nemusí spadnout), které vycházejí z koně a jezdec není schopen je včas rozpoznat nebo jim zamezit. To vyvolává velký pocit nejistoty a bezmoci. Proto mají začínající jezdci, kterým chybí znalost koně a odhad na situaci, mnohem větší pravděpodobnost, že je krizová situace odradí. Často to není vlastní pád nebo riziko zranění, čeho se bojíme, ale ztráta kontroly nad situací. Vědomí, že jsem v nebezpečné situaci, nad kterou nemám kontrolu a pocit bezmoci. To je potřeba brát v úvahu při boji se svým strachem. Čím lépe se naučíte odhadovat rozpoložení koně, předvídat jeho chování a přizpůsobovat tomu svou práci, tím menší je riziko konfliktu a pádu, i následného strachu.

Dalšími faktory, které zvyšují pocity strachu, je věk, předchozí zkušenosti, pocit zodpovědnosti, pokud máme děti, vědomí svého fyzického problému (bolavá záda, „odrovnaná“ kolena, …), závažnost a bolestivost úrazu. Překvapivě velký vliv má reakce okolí a to zejména (ale nejen) u dětí. Když vám spadne ratolest, zatněte zuby, nahoďte sebejistý úsměv a hodně rychle najděte na situaci něco, čím situaci odlehčit, pokud tedy nechcete dítě přesvědčit, že ježdění je hrůza a už to nemá nikdy zkoušet.

Trocha psychologie, než se odhodláte

Tuto pasáž je dovoleno číst selektivně.:-) Každý je jiný, takže naprosto pochopím, když nad polovinou textu budete obracet oči v sloup a nad druhou souhlasně přikyvovat. Jak jsem již předeslala, důležitá je motivace a systém malých krůčků. Pamatujte, že každé selhání vás posune o krok vzad a buďte i v požadavcích sami na sebe realističtí. Na druhou stranu, bez trošky sebekázně a překonání sama sebe se to neobejde. Platí zde stejná zásada jako při podávání jakéhokoli jiného výkonu – mírný stres je hnací silou, pokud ale přesáhne určitou hranici (kterou musí u sebe poznat každý sám), stává se silou brzdící a blokující. Pokud tedy cítíte nejistotu a mírný, vůlí snadno zvládnutelný strach, bojujte. Pokud se vám klepou ruce i kolena, buší srdce a v žaludku sedí žába, uberte z nároků. Tady začíná sázka do loterie, kterou byste nemuseli vyhrát.

Dřív než se vůbec odhodláte, můžete se naučit a využít některou z psychologických technik boje se strachem. Strachy a fóbie komplikují život spoustě lidí a netýkají se pouze koní, proto se jimi zabývalo mnoho terapeutických směrů a propracovalo mnoho způsobů. Některé zde pro inspiraci zkusím uvést a můžete je sami na sobě vyzkoušet.

Racionalizace – přestože strach zpravidla nelze vyřešit pouze na úrovni vědomí, u lidí, kteří mají rozvinutou racionální složku (tedy řídí se v životě především rozumem), může být velmi účinná. Jedná se o pochopení a zdůvodnění celé situace a nalezení řešení, jak minimalizovat riziko jejího opakování. Pokud „problém“ uspokojivě vyřešíme, dodá nám to potřebnou sebedůvěru. Zamyslet se je každopádně dobrým východiskem i v případě, že mezi racionalisty nepatříme. Některé „racionalizace“ mohou být i značně iracionální, např. „kdykoli si vezmu károvanou podsedlovku, stane se nějaký průšvih“, ale pokud člověku dodají sebejistotu, proč ne. Jen tu pověrčivost nepřehánějte.:-)

Poněkud diskutabilním i když velmi účinným způsobem racionalizace je přesouvání odpovědnosti za pád nebo úraz na vnější příčiny, ať již reálné („mohl za to ten blázen, co mi splašil koně“) nebo „osudové“ („stalo se to, protože to tak mělo být“). Hledání příčin našich neúspěchů mimo nás je nesmírně účinné z hlediska budování našeho sebevědomí i odvahy. Domnívám se a mám i empiricky potvrzeno, že ti nejodvážnější lidé jsou právě z těch, kteří věří, že pokud se jim něco stane, mělo to tak být. Neřeší, že se nebezpečným situacím lze i vyhnout a rizika eliminovat. Což je dost nebezpečné. Říká se, že štěstí přeje připraveným a pokud někdo „chodí nebezpečí naproti“ s vírou, že se o něj Bůh nebo osud postará, dost možná dojde tak daleko, že to osud přestane bavit.

Technika dereflexe – člověk, který se bojí, zpravidla nedokáže vnímat nic jiného, než svůj strach. Přehnaně se soustředí sám na sebe a svůj problém. Pokud se naučíte dobře pracovat se svou pozorností a zaměřovat ji dle potřeby, pomůže vám vědomé soustředění na něco jiného. Zkrátka zaměstnat se. Totéž přece dělá moudrý horseman se svým koněm, pokud je kůň nervózní a věnuje svou pozornost nežádoucím věcem. Když si vezmeme jako příklad strach ze závodů – je velmi účinné, pokud se jezdec dokáže zkoncentrovat na pečlivou přípravu a soustředí se na každý svůj úkon ve snaze provést ho co nejpečlivěji, a to i když jej doma provádí naprosto bezmyšlenkovitě. Naleštění a zapletení koně, vyčištění „cajků“, sedlání a uzdění. Stejně tak při opracování, namísto myšlenek na to, jak se mu klepou kolena, je dobré přemýšlet, jak koně nejlépe opracovat a soustředit se raději na co nejlepší práci jednotlivých částí svého těla.

Ne vždy to ale jde. V každém případě se vyvarujte zakazování si určitých myšlenek, to má totiž zcela opačný význam. Pokud napíšu „myslete na co chcete, ale hlavně nemyslete na růžovou chobotnici!„, zcela jistě vám to nepůjde a nejspíš právě budete dumat nad tím, zda vůbec existují růžové chobotnice a jak asi vypadají, i když před deseti vteřinami by vás podobné myšlenky ani nenapadly. Je potřeba mozku nabídnout jinou alternativu, kam zaměřit pozornost, kdykoli se odchýlí, beze stresu se k ní vrátit, ale negativní myšlenky zkrátka ignorovat, vůbec se jimi nezabývat.

Technika paradoxní intence je založena na paradoxu: představte si situaci, ze které máte obavy. Rozviňte ji tak, aby vyústila v humorný konec. Tím se opět cvičíte v tom, abyste se uměli podívat sami na sebe zvenčí a zasmát se tomu. Pokud náhodou máte pocit, že pád z koně je natolik vážná věc, že to nejde, doporučuji některý fejeton od Lavery, která tuto techniku zvládá opravdu mistrně.:-) Účelem je naučit se nebrat nic tak tragicky, aby se člověk nemohl zasmát a vidět se z odstupu. Pamatujte, strach a humor nejdou dohromady!

Techniky vizualizace – vizualizace není v zásadě nic jiného, než vizuální představování. Má-li být účinná, je potřeba se uvolnit a plně koncentrovat. Představte si, že se nacházíte v situaci, z níž máte velký strach. Představte si ji se všemi detaily, jako byste ji prožívali. Jste-li dobře soustředění, vaše tělo začne reagovat, jakoby se skutečně v té situaci nacházelo. Možná se vám stáhne žaludek, rozbuší srdce a zpotí dlaně. Jenomže vy ve skutečnosti tuto situaci neprožíváte, proto své pocity můžete snáze ovlivňovat. Soustřeďte se při vizualizaci proto na pozitivní pocity, třeba na to, jak vás kůň krásně houpá ve cvalu nebo jak vás na vyjížďce hřeje sluníčko. V klidu a příjemné atmosféře si stále dokola co nejreálněji představujte situace, které ve vás vzbuzují úzkost a trpělivě přepisujte své pocity. Soustřeďte se na pocity radosti a štěstí, které (byť zatím ne reálně) prožíváte. Snažte se oslabit asociaci mezi ježděním a stresem a naopak vytvořit novou asociaci, že ježdění je pohoda a hezký zážitek. Podaří-li se vám to v představách, snáze se dokážete „přepnout“ i v reálné situaci.

Relaxace, soustředění na dýchání – zvládnutí některé relaxační techniky je výhodné pro každého, ale pro člověka bojujícího se strachem je obzvláště přínosné. Ty nejjednodušší techniky spočívají v soustředění se na pravidelné a uvolněné dýchání nebo ve vědomém postupném uvolňování jednotlivých svalových partií. Pokud si tyto techniky osvojíte, pomohou vám při zpracování svého strachu, ať již v reálné situaci na koni, nebo (nejprve) při vizualizaci.

Systematická desensibilizace – tato behaviorání technika je založená na postupném vystavování se podnětům, které v nás vyvolávají obavy. Je to technika malých kroků a při návratu do sedla je velmi efektivní. Samotné malé krůčky ale nestačí, je potřeba negativní pocity přepsat pocity pozitivními. Proto se používá spojení s relaxací a příjemnými vjemy, jak již bylo naznačeno u technik vizualizace. Vizualizace může být prvním krůčkem. Pokud je vám špatně strachy už při pomyšlení na ježdění, zvládněte tuto situaci napřed v představách. Asi se nezbavíte úplně strachu, ale měli byste být schopni se dostat do stavu, kdy vám nebude špatně, ale budete očekávat návrat do sedla se směsicí snesitelného strachu, ale i radosti. Ani potom nepospíchejte. Dojeďte do stáje nebo na místa, kde se vám stal úraz, a znovu si přehrávejte, jak příjemné bude, až tudy budete klusat nebo cválat.

První hodiny v sedle

Přestože se do sedla těšíte, je možné, že až na to dojde, přes veškerou přípravu vás přepadne velký strach. Nespěchejte. Možná vám pomůže, pokud vás někdo pro začátek jen chvíli povodí. Nebo si zacvičíte na stojícím koni. Nebo se necháte olonžovat. Pocit bezpečí vám můžou dodat také ochranné prostředky, kvalitní přilba, bezpečnostní vesta, třmeny…

tmaPokud máte problém s koněm, ze kterého jste spadli, i když je to váš vlastní, sedněte si pro začátek na jiného. Bez ohledu na to, zda pro své obavy máte racionální důvod. Mít koně, kterému důvěřuji, je totiž velmi důležité. Znám případ dívky ze svého okolí, která po ošklivém pádu už nedokázala najít odvahu znovu nasednout. Tak dlouho se odhodlávala, až svého koně prodala. Podotýkám, že její klisna byla naprosto bezproblémová a k pádu došlo po obyčejném zakopnutí. Po několika měsících jí ale koně chyběli natolik, že začala pečovat o jiného koníka ve stáji, který se léčil po zranění. Jezdit ale za žádnou cenu už nechtěla. Přesto při jedné z procházek na ruce učinila ten magický krok a koníkovi se vyšplhala na hřbet (v té době už byl dávno zdravý). Postupně se dopracovala k normálnímu ježdění rekreačního jezdce, ovšem jak sama říká, je to jen zásluhou koně, který se k ní chová doslova mateřsky.

Nejen koně, ale i lidé mohou pomoci. Jak jsem již napsala výše, není dobré se nechat do něčeho tlačit. Pokud ale kolem sebe máte lidi, kteří vám dodávají sebedůvěru a podporují vás bez zbytečného nátlaku, je to velká výhoda. Největší vliv na nás mají lidé, kterých si vážíme a obdivujeme je. Najdete-li podobného průvodce pro návrat k aktivnímu ježdění, např. empatického zkušeného trenéra, je to obrovská pomoc. Pomoc může představovat také věnování se i jinému sportu – jezdectví není jediné, kde existuje riziko pádu a pohybujeme se ve vyšších rychlostech. Je možné trénovat svoji odvahu a odhodlání třeba na lyžích nebo na kole.

A na závěr si ponechám jeden poněkud kuriózní tip. Bojíte se pádu? V některých případech pomůže paradoxně právě pád! Platí to ale především v případě, že jste ještě nespadli – ne nadarmo se říká, že člověk se nejvíce bojí nepoznaného. Pak když opravdu dojde k situaci, které se člověk bál, v tomto případě k pádu (pokud možno nevinnému), najednou zjistí, že strach byl mnohem horší, než to, co ho opravdu potkalo. Strach totiž mívá velké oči.

Foto Julie Šverčičová

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>