Aby udidlo zbytečně nebolelo III.

Koňská huba může reagovat na působení udidla mnoha různými způsoby. Některé jsou žádoucí, jiné prozrazují stres nebo nepohodu koně. A protože chronický stres může vést až ke stereotypnímu chování, v druhé části článku zkusím zodpovědět otázku, nakolik může souviset používání udidla s výskytem headshakingu a stereotypního chování.

Zpravidla se uvádí, že kůň, dobře přijímající udidlo, jej měkce překusuje a přitom pění. Dívá-li se pozorovatel zvenčí, měl by vidět zavřenou hubu koně, olemovanou mírnou „rtěnkou“. Pohybuje se pouze jazyk a čelisti a jedná se o pohyb velmi mírný. Jezdec jej ale cítí a má pocit příjemné měkkosti a stálosti. Kůň při něm nevydává žádné zvuky. A pěnění? Koňské sliny obsahují bílkovinu. Při našlehávání jazykem bílkovina denaturuje (mění se její struktura) a obaluje bublinky vzduchu, které se mísí se slinami. Je to podobný princip, jako když šleháme vaječný bílek. Čím více kůň hubou a jazykem hýbe a čím méně polyká, tím více pěny vznikne. A protože měkké překusování je mírný pohyb, i pěnění musí být přiměřené. Chuchvalce pěny, odkapávající od huby, nelze brát za ukazatel dobrého ježdění. Stejně jako viditelné „mletí hubou“.

Výrazný pohyb čelistí a jazyka, kdy je často i vidět otevírání a zavírání huby, už totiž nebývá výsledkem uvolnění, ale spíš nervozity a třeba i diskomfortu koně. Takto pěnit může i drezurní kůň v pozici hyperflexe nebo plnokrevník, nervózní před dostihem, kde je uvolněnost velmi sporná. Můj starý valach nejvíce pěnil, když byl naprosto nepříčetný z náletů bodavého hmyzu. Nervozita nebo diskomfort se může projevovat i kousáním udidla nebo vrzáním zuby. Při kousání udidla si kůň posunuje udidlo až ke stoličkám a jimi do něj kouše. Zpravidla to bývá slyšet a jezdec to i cítí. Na udidle mohou být patrné stopy od zubů. Ke kousání udidla mají koně větší sklony, pokud je udidlo příliš tlusté nebo příliš vysoko v hubě, ale i padnoucí, dobře posazené udidlo si kůň může posunout jazykem výš a skousávat.

Stejně jako překusování neznamená vždy pozitivum, ani klidná huba nemusí nutně znamenat hubu mrtvou. Překusování je důsledkem jemného pohybu udidla v hubě – zejména při poloviční zádrži, sestavení. Pokud se udidlo v hubě nehýbe, kůň není na přilnutí, nebo je příliš otupělý na to, aby reagoval na jemné signály, nemá důvod překusovat. Klidná, zavřená huba s udidlem, spočívajícím na nehybném jazyku není tedy automaticky špatně. Je to výchozí a klidový stav a kůň se v něm nachází po velkou část doby, kdy má udidlo v hubě. Horší je, pokud má žvýkací a mimické svaly ztuhlé a zaťaté. To zpravidla nastává, pokud očekává bolest. Zvenčí opět není nic poznat, jezdec ale snadno zjistí, jak na tom je. Je-li huba klidná, ale nezaťatá, na jemný pohyb udidla po jazyku odpoví přežvýknutím a (poté, co se remonta tuto reakci naučí) poddáním se tlaku. V opačném případě vyvoláte spíše protitlak a na přežvýknutí nebo ohnutí krku musíte použít poměrně velkou sílu. Pohyb udidla v tomto případě neslouží jako signál, ale jako donucovací prostředek.

Jazyk jako indikátor
Pokud kůň očekává bolest, kromě toho, že zatíná žvýkací svaly, může také stahovat jazyk. Vyhýbá se tak bolestivému tlaku na něj. Je to věc, kterou zvenčí neuvidíte. Je ale viditelná na retgenu a tudíž byla i zdokumentovaná. Podle Claytonové, která rentgenologicky zachytila a popsala různé stavy huby, „může být jazyk stažen tak daleko, že úplně zmizí z přední části ústní dutiny a to aniž by kůň otevřel hubu.“[1] Jiné projevy diskomfortu viditelné jsou – místo stahování jazyka jej kůň může vyplazovat ven. Zpočátku tak reaguje pouze na nepříjemný tlak na jazyk, ale opakováním se může vybudovat návyk, který půjde jen těžko odstranit. Podobné je to i s otevíráním huby. Pokud zatáhnete za udidlo a kůň neví, jak reagovat, aby se tlaku zbavil, nebo použijete tlak příliš silný, otevře hubu. Často propagovanou možností je samozřejmě zabránit koni hubu otevírat prostřednictvím podbradního řemínku. Možná by se v tomto případě ale jezdec měl zamyslet i nad působením své ruky.

Někteří koně dokážou přehazovat jazyk nad udidlo. Tedy stáhnou jej co nejdále dozadu a poté přehodí nahoru. Zbaví se tak působení udidla na jazyk a stávají se neovladatelnými. Existují i koňští „copperfieldi“, kteří dokážou přehodit jazyk i nad plnou uzdu. Coby van Baalenová popisuje, co v takovém případě dělat: „Někdy se mu (hřebci jménem Zonnenglass – pozn. překl.) dokonce podařilo dostat jazyk na udidlo i páku. A pak jsem musela opustit obdélník, protože jsem nad ním neměla žádnou kontrolu. Bylo to koncem osmdesátých let a v tu dobu jsem neměla dost zkušeností k řešení takovéhleho problému. Teď jezdím hřebce, který občas najednou udělá něco podobného. Už vím, že musím posunout ruku dopředu a nabídnout otěže, aby měl dostatečnou volnost vrátit jazyk zpátky pod udidla. Také pomůže usazení udidel trochu výše v hubě.“[2]

Může udidlo způsobit headshaking?
Headshaking neboli házení hlavou bez zjevné příčiny, je snad nejotravnějším problémem, bránícím jezdeckému využívání koně. A stále ještě ne zcela objasněným. Kontroverzní Dr. Cook za nejčastější příčinu syndromu headshakingu samozřejmě považuje udidlo. Podle něho projevy vyvolává bolest trojklanného nervu, způsobená právě udidlem, a popisuje je takto: „vytrvalé, prudké, trhavé, vertikální házení hlavou při pohybu. Mezi další charakteristické znaky patří (ale nejen) otírání huby, frkání a kašlání a obecná přecitlivělost při manipulaci s hubou, lícemi a ušima koně.“[3] Odstranění udidla podle Cooka buďto problém úplně vyřeší nebo alespoň zmírní příznaky. Ostatní vědci jsou opatrnější, nicméně podráždění tkání a mandibulární větve trojklanného nervu udidlem jako jednu z příčin headshakingu nezavrhují. Není ale jediná.

Např. Mills a McBride upozorňují, že to nesnižuje roli světelného podráždění jako dalšího prokázaného spouštěče headshakingu (více o tomto viz práce Madigana a kol.).[4] Dále se prokázalo, že headshakingem trpí dvakrát více valaši než klisny a náchylní jsou k němu plnokrevníci. Neprokázal se vliv managementu, krmení, podestýlky, COPD a způsobu využití koně (tj. nebyl rozdíl mezi koňmi rekreačními, parkurovými či drezurními). Neprokázal se ani vztah mezi headshakingem a ježděním s ohnutým týlem, tj. „na otěži“ či za. [5]

Souvisí ježdění s udidlem se stájovými zlozvyky?
Stájové zlozvyky, nebo spíše stereotypní chování, jak zní lepší název, jsme zvyklí připisovat spíš podmínkám, v nichž koně chováme, tedy absenci volného pohybu, kontaktu s ostatními koňmi, hladu, apod. Andrew McLean ale mluví o koních, kteří toto chování projevovali i mimo práci jako důsledek konfliktů při ježdění. Zmiňuje např. sebepoškozování a silné hrabání, vedoucí k destrukci boxu.[6] Protože udidlo, resp. jeho nesprávné či příliš tvrdé používání hraje roli v drtivé většině konfliktů při ježdění, není myslím od věci podělit se o informace, které jsem získala, právě zde a v souvislosti s udidlem.

Jak jsem již uvedla v minulém díle, podle McLeana je klíčové jasné pochopení a zafixování základních reakcí koně na pomůcky jezdce. Jen tak je možno se vyhnout konfliktům (jsou míněny i konflikty „uvnitř“ koně, v jeho motivaci, ne nutně mezi koněm a jezdcem), které jsou základní příčinou všech problémů. V sedle i mimo něj. Když jsem hledala názory jiných badatelů, objevila jsem studii Martine Hausberger a kol. z loňského roku [7] právě na toto téma. Zabývala se výzkumem výskytu stereotypního chování v závislosti na typu práce. Tedy zda se stres a konflikty při práci mohou projevit na stereotypním chování koní i ve zbývajícím, „volném“ čase.

Pozorování se týkalo 76ti koní, chovaných ve stejných, poměrně nevhodných podmínkách (23 hodin v boxu), stejného pohlaví i plemene. Stereotypní chování se nejčastěji týkalo pohybů hlavou a hubou. Ve sledované skupině 65 koní vykazovalo alespoň jeden typ stereotypie, někteří jich zvládli i více. Takto vysoké číslo odráželo nevhodné podmínky, v nichž byli drženi. Pozorovaní koně byli rozděleni do tří skupin podle typu práce. První – koně skokoví, všestranní a školní; druhá – drezura a vysoká škola; třetí – voltiž.

Výsledky zní možná překvapivě. Nejméně náchylní ke stereotypiím se ukázali koně voltižní! Když už některou formou stereotypního chování trpěli, pak pouze některou z méně závažných (typicky hra s jazykem). Navzdory tomu, že právě oni stráví velkou část práce vyvázaní „na otěži“ na lonži na kruhu. Naopak nejhůře na tom byla skupina koní drezurních. Autoři to připisují dvěma věcem. Tou první je vysoká náročnost shromážděných chodů, silný nátlak a omezování ze strany jezdce a maximální fyzická kontrola nad pohyby koně. Druhou je potom právě větší prostor ke konfliktu pomůcek. Naopak u voltižních koní ke konfliktům prakticky nedochází, protože jediné požadavky jsou pravidelné, klidné tempo a ochota snést cvičence na hřbetě. Mimoto hraje pravděpodobně roli i to, že jako voltižní koně se vybírají především zvířata vyrovnaná, s klidným temperamentem. Ani skupina první, tj. koně skokoví, všestranní a školní, nevykazovala takovou míru stereotypiií jako koně drezurní a jednalo se spíše o mírné formy.

Je příliš troufalé si na základě této studie učinit subjektivní závěr, že udidlo a pozice „na otěži“ asi nebude to, co koně při práci primárně stresuje? Že stres je mnohem spíše důsledkem konfliktu a nevhodného používání, případně dalších faktorů, spjatým s konkrétním stylem ježdění než pouhé přítomnosti a působení udidla? Co vlastně autoři říkají na přítomnost a tlak udidla jako příčinu stereotypií? Zmiňují headshaking a Cookovu teorii dráždění trojklanného nervu a upozorňují, že tvrdý neustálý kontakt a hlava silou stažená dolů může zvyšovat citlivost tohoto nervu. Upozorňují i na fakt, že v případě voltižních koní byla nejčastější pozorovanou formou stereotypie hra s jazykem. Uvádějí proto myslím poměrně pravděpodobnou spekulaci, že toto chování se mohlo rozvinout při práci ve vyvázání jako projev odporu k udidlu a snahy vyhnout se tlaku a postupně se přenést i do jiné situace.

Suma sumárum aneb trocha subjektivity na závěr
Pokud byste na základě tohoto či předchozích článků získali dojem, že vám používání udidla vymlouvám a je to věc odsouzeníhodná, pak je to dojem mylný. Přestože to není věc nezbytná, jezdí na něm většina z nás. Na rozdíl od dr. Cooka si nemyslím, že by samotný fakt udidla v hubě, nebo korektní manipulace s ním koně poškozovaly, nejedná-li se o koně s headshakingem, kteří s ním evidentně problém mají. Snad si tento subjektivní názor mohu dovolit vyjádřit, mnoho trenérů i vědců má ostatně tentýž (např. již zmiňovaný McLean, který s udidly běžně pracuje).

Myslím si ale, nebo spíše mám vypozorováno, že mnoho lidí s udidly zachází velmi lehkovážně. Udidlo není věc, která by se měla používat „napůl“. Je to svým způsobem zbraň s potenciálem působit bolest, jak upozorňuje i Cook. Nemám-li zájem jej používat co nejlépe, tedy s maximálním užitkem a minimálním rizikem bolesti pro koně (což zahrnuje i práci na svém sedu a nezávislé ruce), pak je lépe, když jej nepoužívám vůbec. Bezpečné alternativy existují. Mám-li, může mi udidlo velmi dobře posloužit, ovšem za podmínky, že jej začnu používat až ve fázi výcviku, kdy koni nebudu, byť nechtěně, rukou působit bolest. A samozřejmě jej nezneužívat.

Citace a odkazy:
[1] Clayton, H.: Bitting Actions and Reactions. USDF Connection, May 2006
[2] http://www.equichannel.cz/tvare-soucasne-drezury-c-v-baalen-a-j-hinnemann
[3] Cook, W. R.: Bit induced fear: A welfare problem & safety hazard for horse and rider. http://www.bitlessbridle.com/FOTB-2.pdf
[4] Mills, D.S. – McBride, S.D: Headshaking in horses. 79th Veterinary Conference.
[5] Mills, D.S. – McBride, S.D: Headshaking in horses. 79th Veterinary Conference
Taylor, K. a kol.: A Case-controlled Study Investigating Health, Management and Behavioral Features of Horses Commonly Described as Headshakers.
[6] http://www.equichannel.cz/tvare-soucasne-drezury-andrew-mclean
[7] Hausberger, M. a kol: Could Work Be a Source of Behavioural Disorders? A Study in Horses. PLoS ONE 4(10): e7625

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>