S udidlem i bez

Ostré udidlo, resp. páka patří jen do zkušených rukou, to je známá pravda. A co „jemné“? Jemným neublížíte? Myšlenka (zejména) dr. Cooka, že udidlo jako takové do koňské huby nepatří, je už poměrně známá a většinou považovaná za extrémní a ojedinělý názor. Je jen nemnoho nadšenců, kteří se ji snaží propagovat, ovšem, upřímně řečeno občas i ke škodě věci.

Nejen pro svůj diskutabilní jezdecký projev, ale i pro nevybíravou kritiku těch, kteří udidlo používají. Ježdění s udidlem i bez něho se dá velmi dobře kombinovat, ať již ve výcviku jezdce, nebo přípravy koně. Pro někoho je udidlo zcela zbytečné, jiný se bez něho neobejde, ale občasné ježdění bez udidla může být testem jezdeckých schopností, poskytujících náměty pro zlepšení, nebo naopak signálem pro koně, že „dnes nás čeká relax“. V každém případě není od věci se nad uvedenými argumenty bez emocí zamyslet.

Zdá se, že nikdo přesně neví, jak to v koňské hubě funguje, když je zavřená. Ví se ale, že je tam poměrně málo místa. Přesněji, není tam téměř žádné místo. Uvolněně ležící jazyk ústní dutinu vyplní. Podobně jako u člověka. Když kůň dostane udidlo, stáhne trochu jazyk, čímž nějaké místo vytvoří. Udidlo se tedy vejde. Problém s dýcháním, na který Cook upozorňuje, nevznikne tím, že udidlo mechanicky překáží. Mnohem větším problémem jsou sliny. „Když má kůň udidlo, huba působením trávicích reflexů zvlhne. Kůň chce polykat, měkké patro se zvedá, kůň pohybuje jazykem a spodní čelistí… Každý pohyb jazyka zvedá měkké patro a ruší dýchání.“[1] Podle Cooka se tedy zdá, že pro koně je přirozené, aby udidlo překusoval. Může za to reflex, který se nastartuje drážděním jazyka. Zároveň s tím začne slinit a protože koňské sliny obsahují i bílkovinu, která se pohybem koňského jazyka našlehává, začne i pěnit v hubě. V tu chvíli je mu huba skutečně malá a potřebuje polknout… protože stejně jako my nemůže polykat a dýchat zároveň, naruší se pravidelnost dýchání. Tolik dr. Cook.

Nejsem kůň a přestože vím, že antropomorfizovat se nemá, tady si dovolím udělat výjimku. Domnívám se totiž, že v tomto se koňská huba i dýchání tolik neliší od našich. Pravidelné dýchání je velmi důležitým faktorem při cvičení, jízdu na koni nevyjímaje. Každý správný cvičitel své svěřence kontroluje, zda v průběhu cvičení pravidelně dýchají. Pomáhá to i k uvolnění těla a pravidelnosti pohybu. Kdo někdy zkusil zároveň běžet nebo cvičit a žvýkat, ví, že polknutí skutečně rytmus dýchání naruší. Koně však jsou inteligentní zvířata, řešení našli a to hned dvě. Když mladému koni dáte do huby udidlo, zpočátku ho promílá dost usilovně, postupně si ale zvyká a činnost huby ustává. Překusuje pouze tehdy, je-li nervózní, nebo v případě, že udidlem jemně pohybujeme (hrubost vyvolá spíše opak) a cíleně jej v tom podporujeme. Překusují-li, pak když potřebují dýchat, polykají jen zřídka, spíše nechávají pěnu odkapávat. Přesto jim napěněné sliny v hubě jistě vadí, stejně jako výše zmíněné zvedající se měkké patro ruší dýchání.
Jako další závažný argument proti používání udidel se uvádí jejich snadná zneužitelnost. Běžně se udává, že je-li udidlo ve „správných rukách“, je to uspokojivá forma řízení koně. Dr. Cook ve svém otevřeném dopise Grahamu Dowleymu toto přirovnává k sekeře v rukou popravčího: „V rukách mistra byla sekera uspokojivým nástrojem, ale takových bylo málo a neumělové byli k vidění často. Podobně, perfektní jezdci jsou vzácní a i ti se to museli někdy naučit na úkor koně.“[2] Vhodnou alternativou není výuka jezdců pouze na lonži, než dostanou do ruky otěže, protože to není v reálné situaci dostačující. Alternativou by byl postup, kdy by jezdec po lonžování, při němž zpočátku nedrží vůbec žádné otěže, „upgradoval“ na jízdu s otěžemi, které by ale nevedly k udidlu, ale k bezpečnému bezudidlovému uždění. Teprve v momentě, kdy by dokázal koně ovládat bez potřeby tahání za otěže a balancování se na rukách, by mu byly svěřeny otěže vedoucí k udidlu. Možná bychom potom měli méně tupých a pohyb vpřed odmítajících „provozáků“.

Dalšími námitkami dr. Cooka proti používání udidel je nepřirozenost dráždění jazyka a ústní dutiny spolu s vyžadováním pohybu, vznik „zlozvyků“ pojících se s ježděním na udidle, větší nervozita koní a jejich tendence k utíkání (protože udidlo obecně prý koně děsí). Dává do souvislosti ježdění na udidle se syndromem headshakingu. U koní s headshakingem popisuje (v několika svých pracech v delším časovém úseku) vymizení problémů po přechodu na bezudidlové uždění. Neplatí to ale pro všechny, protože i příčiny headshakingu jsou různé (a ne vše je objasněno). Udává zlepšení i u pozorovaných koní, kteří sice netrpěli headshakingem, ale byli obtížní na ježdění. A uvádí také, že „i na pohled bezproblémoví koně, u nichž nebyla pozorována žádná averze k udidlu, vykazovali zlepšení v rovnováze a chodech.“[3] Co se drezurního ježdění týče, Cook uvádí, že „rámec, dosažený tahem otěží, není ‚sebrání‘. Posouvá váhu koně na přední nohy a brání skutečnému shromáždění. Opření se do udidla, na které si kůň zvykne, je na úkor volnosti krku, které je pro atleta nezbytné.“[4]

K čemu je nám udidlo
Důvodů, proč se přes všechny tyto námitky udidla stále používají, je více. Zvyk a tradice je jen jedním z nich. Dalším je pocit bezpečí – mnoho jezdců má pocit, že železo v hubě koně přiměje zastavit, rozhodne-li se utíkat. Z etologického pohledu je to ale velký klam. Kůň je útěkové zvíře, tedy v případě ohrožení se dává na útěk. Pokusíme-li se získat nadvládu nad koněm prostřednictvím bolesti, a tahání za otěže ve snaze koně zabrzdit není nic jiného, jako ohrožení to vnímá, a pravděpodobnost útěku pouze zvyšujeme. Mnoho jezdců senzitivních koní již udělalo zkušenost, že čím více se snaží koně držet a čím více se s ním tahají, tím více se ten snaží utíkat.

K čemu udidlo pravděpodobně pomůže (nemáme-li tzv. problémového, tedy spíše více citlivého koně), je snazší „sbalení“ hlavy koně – s udidlem máme moc nad velmi citlivými strukturami koňské huby. Dostat hlavu koně na kolmici (bez ohledu na to, co zbytek těla) je pro jezdce velmi pohodlné – kůň se tak snáze ovládá. I proto je to cílem mnoha jezdců. Ovšem i bezudidlové uzdění nabízí variantu. Mechanismus bezudidlové uzdečky, který je založen na kombinaci tlaku na týl i nos, umožňuje překvapivě snadné přivedení koně „na otěž“. U koní, kteří mají nedobrou zkušenost v hubě, to může být dokonce snazší, protože nemají důvod se bát.
„Sbalení hlavy“ bývá často zaměňováno s uvolněním a poddáním se jezdci. Zatímco toho prvního lze dosáhnout i nátlakem, protahováním udidla koňskou hubou, apod., ohnutí a poddajnost v celém těle koně by mělo být důsledkem toho, že kůň psychicky zrelaxuje a uvolní svaly, které právě nevyužívá. Což pro něho v pohybu ale není vůbec přirozené. Umět uvolnit svalové skupiny, které právě nepoužívám, a to ve chvíli, kdy poměrně intenzivně používám jiné partie, to je věc, které je potřeba se naučit, u lidí, stejně jako u koní. Zatímco člověku to snadno vysvětlíte (ovšem následuje méně snadná snaha domluvit svému tělu – jak ví každý, kdo se snaží na koni skloubit uvolnění pánve a beder spolu s prací jiných svalových skupin), u koně je potřeba toto uvolnění vyvolat. Cesta přes koňskou hubu není jediná, ale je pravděpodobně nejjednodušší.

Tím, že zapůsobíme udidlem, uvedeme do pohybu koňský jazyk a díky Cookem výše popsanému reflexu kůň začne žvýkat. Od uvolněné huby lze pokračovat přes týl a krk po zbytek těla koně. Přestože při tomto popisu se člověku nemůže nevybavit Phillipe Karl (nebo také nová metoda hyperflexe), uvolněná a živá huba je základem snad všech příruček o přiježdění (alespoň co se „anglie“ týče). Nemáme-li udidlo, nemůžeme začít učit koně uvolnění přes jazyk a spodní čelist a je potřeba na to jít z jiné strany. Jsou lidé, kteří na to z jiné strany jdou a vcelku úspěšně, i má, byť zoufale omezená zkušenost ukazuje, že to jde, ale příručka „Jak uvolnit a přijezdit koně na bezudidlovce“ ještě pokud vím nebyla napsána (jezdci bez udidel, to je výzva!:-).

Ve drezurním sportu je ježdění bez udidla zakázané a pro spoustu „drezuristů“ je i nemyslitelné. Proč vlastně? Výše zmíněné uvolnění huby je jen jedním z argumentů. Tím dalším je, že udidlo slouží jemnější a přesnější komunikaci s koněm a že drezurní jezdec by měl být natolik zkušený, že udidlo nepoužívá k „brzdění“ koně a že mu jím neubližuje. Měl by být… Podle Jessicy Jahiel je i při drezurní přípravě místo pro používání bezudidlové uzdečky. Zejména u mladých koní v prvních letech tréningu. „Pro mladé, často ještě přezubující koně, je snazší se soustředit na práci bez dalšího rozptylování udidlem… stále rostou, přestavují se a učí se, jak se nést a jak nést jezdce… udidlo může být přidáno později, když se vyladí jejich rovnováha a dobrý pohyb pod jezdcem.“[5]

„Ve drezurním sportu je udidlo vyžadováno na všech úrovních; plná uzda (tedy dvě udidla) na těch vyšších. Podle mého názoru je to záležitost testování spíš schopností jezdce než koně. Stejně jako vyžaduje víc obratnosti jemně používat udidlo než jezdit bez něj, vyžaduje i víc zručnosti jezdit na plné uzdě než na uzdečce. Plná uzda vyžaduje perfektního a zkušeného jezdce, protože na každou jezdcovu chybu nebo hrubost kůň okamžitě reaguje.“[6] Podle J. Jahiel je ježdění bez udidla (a na bezkostrovém sedle) i výborným diagnostickým nástrojem. Osobně se mi tento přístup velmi líbí a přimlouvala bych se za to, aby stejně jako plnou uzdu by měli dostávat do rukou až lidé, kteří dosáhli určité jezdecké úrovně a na připravených koních. Aby i jednoduché stihlo bylo věcí, kterou by měl používat jezdec až poté, co ovládá koně bez problémů na bezudidlové uzdečce. Nemyslím si, že je nutné stavět ježdění s udidlem a bez něho striktně proti sobě, byť to tak často bývá. Mnohem přínosnější je zvážit, kdy je udidlo zbytečné nebo dokonce škodlivé a kdy je naopak pro naši práci vhodnější.

P.S. Aneb poznámka pod čarou pro případné zvědavce: Co jsem si z toho vzala já, coby hobby-drezurní nadšenec, který svým koním chce ubližovat co nejméně. Třeba někoho inspiruji.:-) Že je udidlo cizorodá věc na citlivém místě a má velký potenciál působit bolest, je evidentní. Argumenty dr. Cooka ohledně dýchání mě také částečně přesvědčily, takže si (trochu pozdě do nového roku) dávám závazek, že konečně přestanu být líná si obstarat bezudidlové uždění (jak dlouho už to plánuji…) a terénní vyjížďky, při nichž se kůň víc zadýchá, budu absolvovat na něm. Co se ježdění na udidle a mé ruky týče, noo… budu dělat co je v mých silách, na tom se nic nemění. Čas od času se otestuji ježděním bez udidla i na jízdárně, ať se o sobě dozvím trochu pravdy. Vynasnažím se koně na udidle příliš nezadýchat. Nerada bych někdy viděla „úchvatně rozšířené nozdry“ a odkapávající pěnu od huby svého koně.

Použité citace:
(1) Dobberthien, U: Udidla – mučidla? Z časopisu Cavallo přeložila Michaela Burdová
(2) Cook, W. R.: Use of The Bit in Horses. Veterinary Record, Feb. 1998
(3) Cook, W. R.: Use of The Bit in Horses. Veterinary Record, Feb. 1998
(4) Cook, W. R.:Why is a Bit an Impediment to a Horse? [2007]
http://www.bitlessbridle.com/ecom/sp?dbID=302
(5) Jahiel, J.: Are Bits Necessary for Dressage? Dressage Today, 2007
(6) Jahiel, J.: Are Bits Necessary for Dressage? Dressage Today, 2007

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>