Správně zvolené udidlo je první podmínkou, abychom koni neubližovali. Schopnost komunikace prostřednictvím udidla, srozumitelnost i riziko bolesti závisí ale nejvíce ze všeho na jezdcově ruce. A také na tom, zda kůň správně chápe signály, které k němu jezdec vysílá, a adekvátně na ně reaguje. O těchto dvou věcech bude pojednávat druhý ze třídílného povídání o udidlech. Tento článek nemá být výukový, už jen proto, že je mnoho způsobů, jimiž lidé udidla používají a ne všichni máme stejný cíl. Navíc já zcela jistě nejsem člověk, který by byl povolán takové články psát. Má pouze upozornit na vybrané věci, které často vyvolávají u koní nepochopení, nevhodné reakce nebo bolest a ukázat jednu z cest, jak se jim lze vyhnout. Nemohu obsáhnout vše, ani to není účelem. Udidlo není jen normální součást vybavení, ale i „zbraň“, se kterou je potřeba umět zacházet, aby neohrožovala.
Mnoho jezdců má pocit, že si kůň za svou bolest může sám, tím že se s udidlem pere nebo že do něj naráží, např. při házení hlavou a vytrhávání otěží. A že ho možná ani necítí a tudíž je potřeba přitvrdit. To je samozřejmě omyl. Pokud kůň reaguje nevhodně, případně až sebedestrukčně, mívá k tomu zpravidla dva důvody. Většina nezkažených koní se snaží spolupracovat a pochopit, co se po nich požaduje. Pokud ale nedostávají dostatečně jasnou zpětnou vazbu, co vlastně se od nich chce, budou zkoušet různé způsoby, jak se nepříjemnému tlaku vyhnout. Snaha o spolupráci, kterou na začátku mají, se tak pomalu změní ve snahu vyhnout se bolesti za každou cenu – nepomůže-li se tlaku poddat (což není přirozená reakce, ale věc, kterou je potřeba naučit), zkoušejí s ním bojovat, vytrhnout se nebo utéci, ať už doopravdy nebo jen za otěž. Někteří koně objeví, že když hlavou házejí, přinese to chvilkovou úlevu, jiným pomůže vyvrátit krk a zachytit udidlo zuby. Méně citliví koně mohou rezignovat, to jsou pak ti tupí koně, co by člověku vytáhli ruce z ramenních kloubů.
Někdy koně na udidlo reagují nevhodně (nevhodné je to pro nás, pro koně vždy bolestivé) i když je jezdec dobrý a signály jednoznačné. Důvod je ten, že sice chápou, co jezdec chce, ale je to pro ně natolik obtížné, nepohodlné a bolestivé, že tlak či bolest v hubě je pro ně menším zlem. Budete-li nutit mladého, neproježděného a neohebného koně do pozice „na kolmici“ (nebo „za“), nejprve vyhoví. Postupně, jak začnou bolet svaly čím dál víc, začne protestovat bez ohledu na tlak i bolest v hubě. To ale není již problém udidla a jeho špatného použití, nebudu tento případ proto zde již dále rozepisovat a vrátím se k bodu prvnímu.
Co jsou nevhodné reakce? Požadavek na to, jak má kůň reagovat na kontakt s udidlem se trochu liší podle disciplíny a způsobu ježdění. Přidržme se toho, co o přijetí udidla říkají Drezurní pravidla FEI. Kůň „na přilnutí“ udržuje měkké a lehké spojení s rukou jezdce, může lehce přežvykovat udidlo s podrobením se bez napětí nebo odporu.[1] Pokud na kontakt s udidlem kůň reaguje ztuhnutím, nervozitou, vystřelením hlavy nahoru nebo naopak schováním dolů, otevřením huby, hozením hlavou, ale i obyčejným „ignorováním“, pak to není v pořádku bez ohledu na to, že třeba požadovanou změnu chodu provede. Jedním z řešení je odstranit kontakt s udidlem, ať již tak, že budeme jezdit na zahozené otěži a vodit pouze sedem, nebo použijeme některou formu bezudidlového uzdění. Pro jezdce, kteří nemají vyšší ambice je to nepochybně řešení vhodné, protože udidlo je to, co koni (byť naší vinou) ubližuje.
Poddat se tlaku
Další možností je naučit se s udidlem lépe pracovat a naučit koně správným reakcím. Není to jednoduché, kromě „dobré ruky“ (jejímž nezbytným předpokladem je nezávislý, pevný a zároveň uvolněný sed) je potřeba vědět, jaké reakce koně vlastně chceme naučit a jakým způsobem postupovat. Mnoho trenérů zná fungující, více či méně korektní způsoby, jak koně přivést na otěž, málokdo ale vysvětluje principy. Východisko je jasné, zatímco přirozeně kůň na tlak reaguje protitlakem, my chceme, aby se mu poddal. Jakým způsobem toho docílíme? Pouze tak, že každý náznak správné reakce ihned odměníme, zatímco jakoukoli jinou reakci ignorujeme.
Mně osobně k pochopení výuky správné reakce na pomůcku otěží velmi pomohl srozumitelný a jasně podaný výklad australského trenéra a etologa Andrewa McLeana. Formuloval osm tréningových principů, díky nimž můžeme koně přijezdit. Nejedná se o nic převratného, podobné zásady učí všichni dobří trenéři a učitelé všech jezdeckých odvětví a vycházejí z biologických zákonů učení. Z těchto osmi principů jsem vybrala tři, které se nejvíce vztahují k práci s udidlem a výuce správné reakce na otěž:
Princip tlaku: odstranění tlaku nebo diskomfortu posiluje jakékoli chování, které předcházelo momentu uvolnění. Tento McLeanův princip je podstatě sumarizací negativního podmiňování, známého z teorie učení. Aplikováno na tlak otěže – zapůsobíme-li tlakem, neměli bychom povolit dříve, dokud nedosáhneme žádoucí reakce. Tedy přesněji řečeno, náznaku. Na tyto náznaky musí být člověk velmi všímavý. Myslím si, že se jedná o nejdůležitější moment ve výcviku koně. Pokud dáme pomůcku otěží, kůň zareaguje zvednutím hlavy a/nebo zatnutím krčních svalů a my, „aby tu hlavu nezvedal“ nebo abychom se vyhnuli konfliktu, povolíme, udělali jsme v tu chvíli maximum proto, aby si kůň toto chování zapamatoval. V této chvíli by mělo nastoupit „vydržení“ otěže bez tahání (plus pobídka k pohybu vpřed), dokud kůň opět nezměkne a od udidla se „neodrazí“. Dle stejného principu je důležité ihned vystihnout moment poddajnosti a ihned povolit. Osobně se domnívám, že pro většinu jezdců je mnohem obtížnější vystihnout správnou chvíli povolení než samotná aplikace tlaku.
Pavlovův princip: uvolnění a koncentrace se dostaví pouze tehdy, pokud kůň může reagovat na předvídatelné signály, nedosahující prahu bolesti. Proto je nezbytný takový tréning, který učí koně reagovat na lehké signály. Tohle je logické, pokud koni působíme nepohodlí nebo bolest, nemůžeme čekat uvolnění a ochotnou spolupráci. Nikde to není vidět více než právě při reakcích na udidlo. Můžeme koně protahováním ze strany na stranu donutit hlavu snížit nebo „sbalit“, ale budeme-li používat silné a bolestivé podněty, nikdy takto vyprodukované snížení nepřinese žádoucí uvolnění. Stejně tak, budeme-li mu málo citlivou rukou vadit.
Pavlovův princip je to proto, že na jemné signály se kůň učí reagovat pomocí klasického podmiňování. Původně neutrální podnět si asociuje s následujícím silnějším. Aby se mu vyhnul, zareaguje již na předcházející slabší. McLean opakovaně připomíná, že tímto způsobem se kůň učí určitou „nadstavbu“ – třeba zastavení na sed. Dříve než je ale možné jej toto učit, musí mít velmi dobře zafixované základní reakce, tedy v tomto případě správnou reakci na udidlo. Přirovnává to k lonžování – nemůžeme začít učit koně reagovat na hlasové povely, dokud není srozuměn s pobídkou lonžovacím bičem, kterým povel můžeme podepřít.
Princip výlučnosti: každá reakce musí být trénována samostatně (netahejte za otěže – povel stůj – současně s pobízením holení – povel jdi). Podle McLeana se základní výcvik koně skládá z několika základních reakcí – jdi, stůj, zatoč vlevo/vpravo, ustup na tlak holeně. Každou z těchto reakcí je potřeba samostatně vypilovat k dokonalosti dle bodu 1. Až když jsou spolehlivé, je možné je začít kombinovat a posouvat se k bodu 2, tj. využít klasického podmiňování pro jemné signály.
Další principy dále tuto teorii rozvíjejí, ale to nejdůležitější pro nácvik správné reakce na udidlo je shrnuto zde. McLean dále říká: „Pokud se kůň chová špatně, nevědomě vám tím říká, že vy děláte něco špatně. On je tím zmaten a vykazuje známky konfliktního chování.“ [2] Co tedy v takovém případě? Vrátit se k základům a pomocí tlaku a uvolnění zafixovat správnou reakci. Nejprve na jednu otěž, tj. zatočení, posléze na obě otěže – povolení v krku a zastavení. Každou z těchto reakcí samostatně trénovat tak, aby se stala druhou přirozeností koně. Aby jej ani nenapadlo reagovat jinak. Pak dle Pavlovova principu zjemnit k co nejlehčím signálům. Drtivá většina problémů většiny lidí s koňmi spočívá v nepochopení nebo nedůsledné aplikaci právě těchto principů a přeskočení základů.
Nepřipomíná vám to něco? Přemýšliví čtenáři seriálů na Equichannelu si možná vybaví tzv. „leg lesson“ Phillipe Karla. Nejedná se o nic jiného než aplikaci těchto základních principů učení na další ze základních reakcí – reakci na holeň. Je to mimo téma tohoto článku, ale podobnost není náhodná. A P. Karl není první ani jediný, kdo tuto konkrétní aplikaci formuloval.
Jak to převést do praxe?
Vědět a umět konat jsou ale dvě různé věci. Chceme-li aplikovat správně výše uvedené principy, potřebujeme k tomu nejprve perfektní ovládání vlastního těla. O nezávislé ruce a o tom, že vychází z uvolněného správného sedu, bylo psáno již hodně a všichni víme, že teorie je krásná, ale uvést ji do praxe není vůbec snadné. Nebudu zabíhat do podrobností (sama bych si ruce dost často nejraději urazila), jen upozorním na dva nejčastější extrémy – ruku, opřenou o kohoutek a ruku, která přehnaně následuje pohyb. Je poměrně častou praxí, že jsou při výuce žáci instruováni, aby si opřeli ruku o kohoutek, že klidná ruka je důležitá. Jenže koňský krk se pohybuje (různě, v závislosti na chodu a stupni shromáždění) a ruka by měla pohyb následovat. Tak, aby se otěž neprověšovala ani netáhla. Je-li ruka pouze opřená, při každém kroku kůň naráží na udidlo. Nejvíce ve volném kroku. Když kůň přichází na otěž, krk se zkracuje a pohyb je stále méně výrazný. U shromážděného koně se ruka prakticky nehýbe, pouze živé prsty „jdou s pohybem“. Ale zapíchnete-li ruku do kohoutku či krku koně, možná dosáhnete toho, že se kůň stálému tlaku podvolí a ohne krk, ale jistě ne uvolnění. Dobře si toho můžete všimnout na fotografiích.
Opačným extrémem je pohyb celou paží ve snaze jít s pohybem koně. Je jistě dobrým cvičením učit se následovat pohyb při tzv. pasivním přilnutí a remonta brzy po obsednutí se ani jinak jezdit nedá.[3] Při dlouhodobém ježdění s nefixovanou rukou se pak ale snadno můžete dostat do situace, kdy jsou vaše pomůcky silné a nárazové, protože rozpětí pohybu je příliš velké a ruce příliš nestabilní. Pohyb celou paží nikdy není tak pohotový a jemný, jako pohyb prstů.
Jak to udělat, aby ruka byla fixovaná, ale zároveň mohla jít živě s pohybem koně na otěži, vysvětluje Thomas Ritter. Kouzlo není ve fixaci opřeného zápěstí, protože prsty a zápěstí musí být živé a ne opřené o koně, ale ve fixaci loktů k našemu tělu: „Pokud držíte lokty v těsném kontaktu se svými boky, vaše ruce se stanou prodloužením sedacích kostí. Cokoli, co udělají sedací kosti, udělají i ruce. Jinými slovy, pokud sedací kosti následují hřbet koně, ruce jezdce budou automaticky následovat hubu koně „bez“ viditelného pohybu. Pokud sedací kosti budou na několik sekund odporovat došlapující pánevní končetině, ruka automaticky provede poloviční zádrž na stejné straně, aby podpořila sed. Jezdcova pánev a sedací kosti jsou do značné míry kontrolovány svaly, které nad nimi tvoří prstenec…. To je důvod, proč Nuno Oliveira říká, že hubu koně nemáš následovat svýma rukama, ale svými zády.“[4] Dodám jen, že řeč je samozřejmě o přiježděném koni, vedeném „na otěži“.
Citace:
[1] Dle Drezurní pravidla ČJF 2008, přeloženo z FEI Rules for Dressage Events, 22. vyd. z roku 2006
[2] Citace, stejně jako doslovné znění uvedených principů (uvedeno kurzívou) použito z jeho webových stránek, kde najdete i podrobnější informace: http://www.aebc.com.au/articles
[3] Pasivní přilnutí jako nutný krok ve výcviku mladého koně popisuje Karol Hollý např. zde: http://www.equichannel.cz/jak-uvolnit-a-prijezdit-kone-na-bezudidlovce Doporučuje ho i v určité fázi výcviku jezdce, který se tak učí rukou následovat pohyb.
[4] http://www.equichannel.cz/uvahy-o-klasickem-jezdeni-11-fixovana-ruka-versus-nasledujici-ruka
Tento článek vyšel na Equichannelu v červenci 2010.
Leave a Reply