Malý průvodce představením vídeňské vysoké školy

Je to zhruba půl roku, co jsem se tu s vámi dělila o velmi příjemný zážitek z návštěvy veřejného tréningu Španělské jezdecké školy ve Vídni. Protože jsem vyrozuměla z vašich ohlasů a dotazů, že nejsem vůbec jediná, koho tento výlet zlákal, podělím se znovu – tentokrát o zážitek z představení. Přidám informace o vstupenkách, které by se vám mohly hodit.

Protože se mi naskytla další příležitost dostat se služebně do Vídně, nemohla jsem si nechat ujít další návštěvu. Tentokrát se mi podařilo vše naplánovat tak, abych zvládla víkendové představení. Jak jsem již psala minule, máte v zásadě dvě možnosti shlédnutí práce s lipicány. Představení nebo ranní tréning s hudbou (Morning Exercise). Ranní tréningy jsou zhruba dvouapůlhodinové, vidíte při nich pět lotů koní a aktuálně zaplatíte 12 EUR. K vidění je běžná práce s koňmi tak, jak jsem ji popsala minule (odkaz najdete pod článkem). Představení jsou podstatně dražší a kratší, o nich bude řeč dnes. Máte na výběr mezi třemi typy – běžné představení, „performance B“ – trvá asi 80 minut a co je k vidění, podrobněji popíšu níže, protože to jsem navštívila. Za stejnou cenu je možné na podzim navštívit „performance A“ – taktéž osmdesátiminutové, ale kočárové. O něco dražší je „performance C“, moderované, které trvá 100 minut.

Jak se vyznat ve vstupenkách
Těžko. Vyznat se v cenách je vůbec asi největší problém. Lístky jsou totiž nabízeny v deseti cenových kategoriích a vyberte si, když jste nebyli uvnitř a netušíte, odkud co je a není vidět. Pokusím se poskytnout alespoň malou nápovědu.

Většina sedadel je umístěna nad úrovní jízdárny, takže na koně se díváte svrchu, z galerie. Pouze uprostřed jedné krátké stěny je čtyřřadá lóže, kde sedíte v úrovni koní. Lístky do prvních dvou řad této lóže a do první řady galerie na krátké stěně jsou nejdražší a zaplatíte za ně 100 či více euro. Finančně „rozumnější“ lístky v ceně 89 a 75 EUR (v případě představení A a B) jsou do třetí a čtvrté řady lóže a do první galerie podél dlouhé stěny jízdárny. Protože neoplývám ostřížím zrakem, zvolila jsem tuhle kategorii, abych byla dostatečně blízko. Vidět bylo dobře. Jen když koně šli po dlouhé stěně přímo pode mnou, musela jsem se trochu naklonit a měla jsem je přímo pod sebou. I tak bylo zajímavé sledovat shora perfektní ohnutí koní při stranové práci.

Ještě levnější lístky v ceně 53 a 47 EUR jsou na horní druhou galerii. Nevím, jak je odtud vidět, ale je umístěná dost vysoko, takže detaily z ní asi moc vidět nebudou. Nejlevnější jsou lístky k stání za 23 EUR. Co jsem si stačila všimnout, zdaleka tam nebylo tolik lidí, aby neviděli, takže pokud vám nevadí stát, o výhled mít nejspíše obavu nemusíte. Stát je možné za sedícími diváky podél dlouhé stěny jízdárny. Vstupenky je možno si objednat na webových stránkách školy: http://www.srs.at/en/repertoire/programme/performances/ nebo si je zakoupit přímo na pokladně, přičemž ale riskujete, že přinejmenším některé kategorie už budou vyprodány. Není to ale asi obvyklé, protože mnoho lidí si lístky kupovalo těsně před představením.

Od remont k bílým perlám
Po vstupu můžete zaujmout své místo, kochat se nádhernou jízdárnou a počkat na začátek, je ale možné projít otevřenými dveřmi na dvůr a pozorovat opracování koní. Samotné představení, i to nekomentované, uvede moderátor, vstupuje do něho mezi jednotlivými čísly a podává informace v němčině i angličtině. V obou jazycích mu bylo velmi dobře rozumět. Po stručném úvodu, týkajícím se budovy jízdárny a lipických koní, začalo představení předvedením mladých hřebců. Koně byli vedeni na stihlech a jezdci neměli ostruhy, šlo spíše o ukázání koní ve všech chodech než o drezuru. Je pravda, že sem tam byl k vidění nějaký stranový nebo nadzemní cvik, ale to zcela jistě nebyl záměr. Moderátor to nezapomněl okomentovat tím, že koně nejsou stroje a výcvik, vedoucí k vysoké profesionalitě „bílých perel“, trvá cca deset let.

Dalším číslem bylo „pas de deux“. Co si pod tím představit? Dva téměř stejní koně spolu provádějí složitou sestavu drezurních cviků v perfektní synchronizaci. Chvíli se pohybují bok po boku, aby se vzápětí rozdělili a cviky prováděli zrcadlově, a vzápětí se opět sešli… vše samozřejmě podmalováno krásnou hudbou. Člověk nemůže neobdivovat dokonalý rytmus a naprosto přesné figury, protože jakákoli nepřesnost se ihned projeví.

Nadzemní kreace
Následovaly nadzemní cviky (neboli „airs“), tedy to, co bývá považováno za naprostý vrchol vysoké školy. Do arény nastoupilo pět koní, dva na dlouhých otěžích, tři pod sedlem. Třmeny španělských sedel byly zvednuté a přichycené řemínkem na podsedlové dečce za sedlem, protože, jak vysvětlil komentátor, při nadzemních cvicích by při jízdě se třmeny byl problém udržet elegantní sed. Nadzemní cviky – to jsou tyto figury: levada, pesada, croupada, courbetta, balottada a capriola.

Výchozím cvikem je levada. Při ní se kůň „posadí“ na zadní nohy a odlehčí předek až tak, že se vpředu nadzvedne. Pozor, nejedná se o stejný postoj jako při klasickém vzepnutí, úhel v karpálním kloubu nesmí přesáhnout 33 stupňů. Koník v levádě je zachycen na znaku Vídeňské školy. Pokud se kůň zvedne až do „svíce“, pak se jedná o pesadu. V té by měl vydržet stát bez popocházení.

Výchozím cvikem pro croupadu je levada. Kůň v levadě se odrazí a skočí na zadních nohách vpřed. Poté zůstane opět stát v levadě. Courbetta potom není nic jiného, než několik croupad za sebou. Přední nohy koně se přitom nesmějí dotknout země, kůň tento cvik začíná i končí v levadě. Ballotada je předpřípravou nejtěžšího cviku – kaprioly. Je to vlastně croupada, tedy skok vpřed pouze po zadních končetinách, ale s tím, že po odrazu zadními je kůň přitáhne pod tělo a natočí tak, že je možné vidět jeho zadní podkovy (ano, všichni koně, předvádějící nadzemní cviky byli okováni na všechny čtyři:).

Pohled na kapriolu a jezdce bez třmenů mě přesvědčil o tom, že jsou i věci, které člověk vyvoleným ve Vídeňské škole nezávidí. Koně při ní vyskočili v levádě a těsně před momentem, kdy se hřbet dostal do horizontální polohy prudce vykopli oběma nohama dozadu. Samotný cvik nevypadal až tak nebezpečně, prudkost „výpalu“ byla obdivuhodná. Dlužno říci, že koně nepůsobili dojmem, že by tyto kreace prováděli rádi a už vůbec ne dobrovolně. Bylo vidět, že to nebylo vítané vybití energie, ale tvrdá dřina.

Další číslo se mně osobně líbilo nejvíc. Vedoucí jezdec předvedl drezurní úlohu v nejvyšším shromáždění, drže mírně prověšené (pouze pákové) otěže v jedné ruce, zatímco v druhé vztyčený bič. Navzdory minimální možnosti působit na koně rukou jej perfektně provedl nejtěžšími cviky (mimo těch nadzemních) ve všech chodech s perfektní precizností a v dokonalém ohnutí. Nechyběly cvalové překroky, přeskoky 2-2 a dokonce i 1-1, prodlužování a zkrácení chodů ani cvalové piruety.

Čímž se program nachýlil ke konci a uzavřela jej čtverylka osmi koní. O té se asi nemusím rozepisovat, protože tohle vrcholné číslo Vídeňské školy každý zná, případně si ukázku najde na youtube. Pro mě znamenala hlavně dilema, zda obdivovat celkový obraz dokonale synchronizovaných osmi koní, nebo se soustředit na detaily každého z nich, hledat nepostřehnutelné pomůcky a porovnávat výkony, protože obojí je velmi zajímavé a přínosné. Co mě v tomto ohledu zaujalo nejvíc – všichni jezdci bez vyjímky po celou dobu jezdili na napjaté stihlové, ale velmi volné, místy skoro až plandající otěži pákové. Tito koně opravdu nepotřebovali shromažďovat rukou.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>