Aby udidlo zbytečně nebolelo

Bezudidlové uzdění a klady a zápory různých typů jsme nedávno rozebrali poměrně podrobně. Pojďme se nyní ale vrátit i k udidlům, protože většina jezdců stejně skončí u nich. Dotazy, které udidlo vybrat, jaký typ a jakou velikost, jsou jedny z nejčastějších. Přitom nevhodné udidlo může kromě zhoršování (až znemožnění) komunikace a působení bolesti koni i ublížit. Dnes se podíváme na výběr správného udidla, jeho velikosti a tvaru. Zmíníme i některá méně běžná udidla. Příště se budu věnovat i tomu, jak udidlo správně používat a zafixovat koni správnou reakci na udidlo. A co je vlastně správná reakce.

Trocha ústní anatomie
Oblíbeným omylem je, že čím je udidlo silnější, tím jemnější pro koně je. Zní to logicky, čím tenčí udidlo, tím více se koncentruje tlak na menší plochu, proto opravdu tenká „žiletka“ působí ostřeji a řezavěji. Již jsem ale psala dříve v souvislosti s bezudidlovým uzděním, že v koňské hubě (stejně jako v naší) moc místa není. Celý volný prostor v klidovém stavu zaplňuje jazyk. Čím silnější udidlo, tím víc musí kůň jazyk stáhnout. A tím více na něj tlačí. V extrémním případě jemné hlavy a hodně silného neprofilovaného udidla (třeba gumového ohebného, určeného pro lonžování mladých koní nebo plastového na obrázku) pro něj může být problém hubu zavřít.

Udidlo v koňské hubě spočívá na jazyku a dásni. Nemělo by se dotýkat zubů. Mezi řezáky vpředu v koňské hubě a stoličkami (přesněji řečeno třenovými zuby a stoličkami) je dostatečně velká mezera, v níž udidlo může ležet. Hřebci a valaši mají ještě za řezáky špičáky, klisny je většinou nemívají. Někdy v této mezeře těsně před třenovými zuby mohou vyrůst i tzv. vlčí zuby. Jsou to malé zoubky (první premoláry), vyrůstající většinou z horní čelisti a objevují se kolem třetího roku věku. Protože u některých koní působí potíže – přičítá se jim házení hlavou, prchání a celková nepohoda nauzděného koně, většinou se doporučuje nechat zuby v tomto věku prohlédnout a objeví-li se vlčí zuby, nechat je vytrhnout. Na druhou stranu ale je i dost starších koní, kteří nikdy žádné problémy neměli a přesto se u nich náhodně vlčí zuby našly. Setkala jsem se i s názorem, že vlčí zuby jsou tak daleko od místa, kde má udidlo působit a že by se nemělo stávat, že do nich udidlo narazí. Pokud ano, není to vina zubů.

Velmi pěkný nákres koňských zubů najdete zde: http://www.communigate.co.uk/ne/equestrianworld/php01TRji Je z něho patrné, že mezera mezi zuby je skutečně široká a limitujícím faktorem tloušťky udidla je výška. Nahoře se nachází kostěné tvrdé patro. Je-li koňská huba uvolněná, je uvolněný i jazyk a jeho svaly a udidlo působí především na něj. Podíváte-li se do koňské huby v momentě, kdy je kůň nauzděný (můžete rovnou zkusit se podívat, co to udělá, když udidlem hýbete), uděláte si přesný obrázek, jak působí udidlo na dásně, koutky a jazyk.

Vzdálenost od tvrdého patra ale není velká. Když je kůň napjatý a jsou napjaté i svaly jazyka, tlačí udidlo proti hornímu patru. Zkuste si schválně sami, co dělá váš jazyk, když vám „ztuhnou rysy“. Čím méně místa v hubě a čím větší udidlo, tím snáze lze na horní patro dosáhnout. Existují i speciální udidla, která toho využívají a tím zvyšují možnost jezdcovy kontroly nad koňskou hubou… a také působení bolesti samozřejmě. Nejprve se ale podíváme na působení obyčejných, jednou a dvakrát lomených stihel.

Tzv. louskáčkový efekt
Dvakrát lomené stihlo se obecně považuje za nejpříjemnější pro koně. Nejlépe kopíruje tvar huby a nedochází k tzv. louskáčkovému efektu, jako u udidel jednou lomených. Louskáčkový efekt má nastávat při zatažení za otěže – udidlo se „zlomí“ a kloubem tlačí na horní patro koně. Nešlo mi příliš do hlavy, jak by šetrné působení udidla do strany dozadu nebo nahoru mohl vést až k louskáčkovému efektu, a podařilo se mi dohledat velmi zajímavou studii Hilary Claytonové na toto téma. V ní nauzdili koně různými druhy udidel a poté koně zrentgenovali. Nejprve na volné otěži a poté při zatažení za obě otěže. Jedním ze čtyř vybraných udidel bylo obyčejné, jednou lomené stihlo, dalším např. dvakrát lomené stihlo KK ultra, obecně považované za nejjemnější variantu.

Rentgen odhalil, že dle očekávání je kloub jednou lomeného udidla poměrně blízko tvrdému patru koně. Při zatažení za otěže se očekával zmíněný louskáčkový efekt, tedy přiblížení kloubu k hornímu patru nebo dokonce kontakt. Zjistilo se ale, že tomu tak není. Při zatažení za otěže se stihlo naopak zabořilo hlouběji do jazyka a prostor mezi kloubem a horním patrem se naopak zvětšil![1] Jednalo se o koně s „normální“ pozicí hlavy, tedy lehce před kolmicí, ale nikoli extrémně natažené. Lze tedy předpokládat, že při „normálním“ používání jednou lomeného udidla se kontaktu s horním patrem koně nemusíme obávat. Otázkou, kterou studie sice nezodpověděla, ale asi si odpověď dokážeme představit, je, co by nastalo při škubání za obě otěže směrem dolů nebo lonžování na lonžovací spojce či při vedení lonže přes vnitřní kroužek do vnějšího.
Jak působí různé druhy udidel

Říká se také, že dvoulomené udidlo je jemnější, protože působí více na jazyk než na koňské koutky, na které více působí udidlo jednoulomené. To by sedělo, pokud bychom porovnávali jazyk a dáseň. Mluvíme-li skutečně o koutcích, víc než počet lomů udidla to ovlivňuje pozice hlavy koně a směr, kterým otěží působíme. Čím nataženější krk, tím více při běžném tahu zpět (logicky) působí udidlo v zadní části huby. Kromě tlaku na koutky také tlačí jazyk dozadu a pysky na dáseň. Tak to alespoň tvrdí a rentgenovými snímky dokládá ve své práci Dwight Bennet.[2] Při přílišném tahu zpět se může dostat až do kontaktu s koňskými zuby. Chceme-li působit na koutky ve chvíli, kdy kůň nemá vysloveně natažený krk, je potřeba působit udidlem ne vzad, ale jen mírně k sobě a spíše nahoru, tak jak to ukazuje Phillipe Karl při své demonstraci výuky odžvýknutí. Jinak působíme primárně na jazyk a mírně na dáseň.

V čem tedy spočívá jemnost dvakrát lomeného udidla? Zdá se, že iluze to není, v tomto směru výzkum Claytonové jen potvrdil zkušenost mnoha jezdců. Dvakrát lomené udidlo, kromě toho, že leželo na jazyku dále od tvrdého patra než jednou lomené, se při zatažení otěží snáze posunulo po jazyku nahoru. Tím vlastně ulevilo partii, na níž byl dosud vyvíjen tlak a přesunulo jej o kousek vedle. Jeho působení proto většina koní vnímá jako příjemnější. K tomuto posunutí pomáhají především volně pohyblivé kroužky stihla, i jednou lomené se při zatažení na kroužcích pootočí a na jazyku posune. Prostřední díl dvakrát lomeného udidla ale činí toto posunutí ještě snazší.

Pokud udítko volně klouže po kroužcích, nejenže se posune při působení otěží, ale kůň sám má možnost jím v hubě (byť omezeně) pohybovat a posouvat si ho po jazyku do míst, která ještě nejsou „unavená tlakem“. Jsou-li kroužky nepohyblivé (v případě oliv nebo tzv. déček), udidlo sedí v hubě na jednom místě a pro koně je prakticky nemožné najít úlevu od tlaku. Není divu, že někteří koně mají snahu tato udidla „zakusovat“, proto se nezřídka setkáte s vylepšením udítka otočnými rolkami. Ty do jisté míry suplují volné kroužky a při zatažení za otěže jej na jazyku poposunou. Označení udidel s nepohyblivými kroužky jako „tvrdá“ tudíž dává smysl. Přesto jsou někteří lidé přesvědčeni, že nejpříjemnějším udidlem pro koně je takové, které protáčející se kroužky nemá. Je prý v hubě stabilnější (což ale jak vidíme není výhodou) a nemůže se stát, že by se udidla v místě provlečení kroužku skřípla kůže. Chcete-li skutečně pro koně co nejjemnější udidlo a obáváte-li se skřípnutí kůže, raději pořiďte do udidla gumové kroužky, spíše ale zkontrolujte, zda jen není příliš malé. Jediné, k čemu jsou dle mého názoru dobrá udidla bez protáčejících se kroužků, je, aby se jim kůň naučil uhýbat. Chápu proto jejich použití ve westernu, kde má kůň od tlaku udidla uhnout a ne zůstávat na měkkém přilnutí.

A není lepší nelomené? U nelomeného udidla nehrozí setkání kloubu s horním patrem, ale působí poněkud „tupě“. Bývá zpravidla silikonové nebo gumové a může být buď ohebné nebo neohebné. Při zatažení vyvolává tlak na jazyk, který ale není ostrý. Koně, kteří mají neblahou zkušenost s „žiletkou“ nebo jsou přecitlivělí na tlak na dáseň či koutky, před ním zpravidla neutíkají. Svou relativní měkkostí a tlakem na větší plochu koně svádí k tomu, aby se do něj opírali. Pro většinu koní proto vhodné není, je ale možné ho použít při redrezuře koně, který se železného udidla bojí a před kontaktem utíká. Mně se toto použití velmi osvědčilo. Nedocílíte s ním ale tak jemné komunikace, „zavibrování“ otěží do koutku, apod. Nevýhodou je i jeho šířka, která bývá značná a špatná pohyblivost. Kůň si ho v hubě může jen velmi špatně posouvat, takže tlačí na jedno místo, což může být nepříjemné.

Hodně lidí také váhá, zda sáhnout po udidle dutém nebo plném. Bývá preferováno plné, je prý těžší a tím stabilnější. Tím se ale opět dostáváme k tomu, co již bylo řečeno. Stabilní udidlo, které v hubě sedí na jednom místě, je méně příjemné než to, které si kůň může snáze posouvat. Otázkou (se kterou nemám osobní zkušenost) je, zda to platí i u hypersenzitivních koní, kteří hubou „melou“ až moc. Ti si totiž mohou duté udidlo posouvat až k zubům, což jim nemusí být příjemné.

Plastové nebo pogumované udidlo má opět význam zejména u koní, kteří mají špatnou zkušenost s kovem. Jsou tací, kteří již vědí, co železo v jejich hubě dokáže a utíkají před přilnutím nebo se mu brání. Guma nebo plast jim může pomoci vrátit důvěru, ovšem je to jen malá pomoc – více záleží, jaké ruce drží otěže. Pro vyzkoušení je možné i omotat kovové udidlo speciální páskou. Pozor ale, aby potažené nebo omotané udidlo nebylo pro konkrétní zvíře příliš široké.

Roubík, baucher, „sněhulák“
Roubíkové udidlo má tu nespornou výhodu, že napomáhá lepšímu vedení koně v obratech a nestane se, že by projelo koni hubou. Když jezdec zatáhne za otěže, tyčka na protilehlé straně zatlačí koni na tvář a tím mu pomůže k pochopení požadavku stočení hlavy. Jinak má nevýhody olivy, popsané výše. Zajímavou alternativou, kombinující efekt roubíku spolu s lepším pohybem udítka po jazyku je tzv. Fulmer, roubíkové udidlo s protáčivými kroužky.

Pessoa udidla, lidově zvaná „sněhulák“, a baucher stihla již působí trochu pákovým efektem. Krom kroužku, z něhož vychází udítko, se skládá ještě z jednoho (baucher) nebo dvou či tří (pessoa) dalších kroužků. Do vrchního je zapnuta lícnice, otěže pak do jednoho ze spodních. Při zatažení za otěže se pak část tahu přenáší na týl a nutí koně „zaklapnout“. Bývají proto používána jezdci, kteří jejich prostřednictvím chtějí „zabalit“ hlavu koně. Čím níže jsou otěže zapnuté, tím je pákový efekt výraznější. U baucher stihla jsou kroužky udítka pevné. V pokusu Claytonové se ukázalo, že krom toho, že udítko je proto v hubě poměrně málo pohyblivé, jeho kloub se i dost přibližuje hornímu patru. Sněhulák má kroužky pohyblivé, takže pokud zatáhneme za otěže (zapnuté do jednoho ze spodních kroužků), udítko na kroužku proklouzne a zároveň zatáhne za týl.

Páky

Pákové uzdění nemá udítko po stranách zakončeno kroužky, ale rameny. Při zatažení za otěže se ramena páky stáhnou dozadu, zatlačí na jazyk a dáseň koně a zároveň zapůsobí na týl. Podbradní řemínek či řetízek zvyšuje pákový efekt a přidává tlak na bradu. Ostrost páky spočívá v délce ramen, poměru délky horního a spodního ramene, tloušťce páky, výšce vyklenutí pro jazyk a přítomnosti a dotažení podbradního řetízku či řemínku. Páka s minimálním vyklenutím na jazyk koně hodně tlačí, což je pro koně nepříjemné. Je-li ale vyklenutí příliš velké (více než 2 cm), působí většina tlaku na dásně a navíc při určité poloze hlavy hrozí kontakt železa s tvrdým patrem. Taková páka je pak velmi mocná zbraň. Často se eufemisticky nazývá „korekční“ pákou. „Korekcí je v tomto případě myšleno spíš vyvíjení nepříjemného tlaku v některých částech huby na korekci polohy hlavy, která z mého pohledu nemusí být korekcí chování nebo korekcí reakcí na pomůcky,“ píše Petra Trabálková a osobně se domnívám, že velmi výstižně.[3] Nejvýše na pomyslném žebříčku pravděpodobnosti dloubání do patra potom stojí tzv. „spade bit“, které skutečně koni nedává prostor k diskuzi.

Co se týče délky ramen, čím jsou ramena páky delší, tím větší je páčivý efekt. Záleží ale i na délce horního ramene páky proti spodnímu. Hezký přepočet, jaký tlak působí na koňskou hubu v závislosti na délce a poměru ramen, jsem našla opět v díle Dwighta Benneta, bohužel ale v librách a palcích. Provedla jsem přibližný přepočet: „Pokud u standardního pákového udidla s délkou spodního ramene cca 11,5 cm (4,5 palce) a horního necelé čtyři cm (1,5 palce), tedy poměru 3:1 zapůsobíme na otěže váhou necelého půlkilogramu (1 libra), na koňskou hubu zapůsobí váha trojnásobná, tedy téměř 1,5 kg (3 libry). Použijete-li páku s dolním ramenem více než 20 cm (8 palců) a horním 5 cm (2 palce), 1 libra váhy se zčtyřnásobí.“[4] Při ježdění s pákou je tedy potřeba mít neustále na paměti, že náš tah za otěže páka ztroj- nebo čtyřnásobí.

Poslední, co určuje ostrost páky, je již zmíněný podbradní řetízek nebo řemínek. Představuje „protipáku“, čímž zajišťuje pákový efekt. Měl by být dotažen na dva kolmo postavené prsty (ve chvíli kdy páka nepůsobí), ne více. Je-li utažen víc, svírá spodní čelist a tlačí na bradu. Není myslím třeba zdůrazňovat, že široký kožený řemínek je příjemnější než řetízek.

Kromě nelomených pák jsou k vidění i páky lomené. Většina odborníků se shoduje na tom, že lomená páka není šťastné řešení, protože je pro koně matoucí. Páka by neměla sloužit k laterálnímu ohýbání koně, ale k vyššímu shromáždění. Proto se ve westernu používá až když kůň zvládá obraty na základě působení otěže na krk (neckreiningu) a ve drezuře v kombinaci se stihlem. Lomená páka tedy nemá opodstatnění a dokonce prý může nepříjemně svírat spodní čelist koně.

Pákou je svým působením i pelhem. Liší se tím, že existuje možnost zapnout otěže do kroužku udidla a působit tak jako stihlo. Původně se používal se dvěma otěžemi, jedny byly zapnuté do kroužku udidla, druhé do ramen. Nelomený pelhem tedy působil podobně jako plná uzda. Dnes bývá k vidění nejčastěji s použitím tzv. pelhemové spojky, která se zapne do hlavního kroužku udidla a do ramene a do ní se pak zapne otěž, nebo jen s otěžemi zapnutými do ramen, tedy použitý jako páka. Stejně jako páku je možné i pelhem podepnout podbradním řetízkem nebo řemínkem pro zesílení působení. Pelhemy jsou lomené i nelomené, vyráběné z mnoha materiálů včetně gumy a plastu.

Plná uzda
Kůň nauzděný plnou uzdou má v hubě udidla dvě, stihlové a pákové. Každé má své lícnice a otěže, takže by měly fungovat nezávisle na sobě. Stihlo je v hubě výš a mělo by působit především na koutky, pákové udidlo na jazyk a dásně. Páka má pouze funkci přiužďovací a vzpřimovací. Zachycuje energii, vyvolanou pobídkou jezdce a tím koně pomáhá shromáždit a vzpřímit. Naproti tomu stihlo je to, co koně vede nejen při laterální práci a kůň jej spíše „následuje“. Plná uzda by se měla používat až v ve fázi výcviku, kdy je kůň naprosto uvolněný v krku a týle a ve velmi dobré rovnováze. Připravenost jezdce je další nezbytnou podmínkou. Jinak vede její použití k tuhnutí koně a ztrátě kmihu.[5]

Bennet říká, že „při řádném používání plné uzdy se téměř všechny pomůcky pro pohyb vpřed, zastavení, úpravu pozice hlavy, dávají prostřednictvím stihla. Role páky je pouze pasivní podpoření ohnutí v týle, shromáždění a rovnováha.“[6] Že plná uzda je mocná zbraň a patří do rukou pouze vybraným jedincům, si uvědomuje většina drezurních trenérů (viz např. zmíněný Thomas Ritter), proto by mělo být dobře zváženo, zda jsou k ní jezdec a kůň dostatečně vyspělí. Nebudu zde zabíhat do podrobností ohledně správného zapínání uzdy, držení otěží apod., protože se domnívám, že zavádění plné uzdy by mělo vždy probíhat pod dozorem zkušeného trenéra, který prověří, zda je dvojice na toto uzdění připravena a s realizací poradí.

Správný výběr udidla
O typech jsem již napsala dost, přesto je často potřeba zkusit, který z typů (materiál, tvar, lomení) je vašemu koni nejpříjemnější. Většina koní dobře funguje na normálním, jednou nebo dvoulomeném stihle. Co se tloušťky udidla týče, Claytonová upozorňuje, že nelze usuzovat na velikost koňské huby podle výšky koně. Svědčí o tom její studie, která porovnávala vztah velikosti huby vzhledem k tělu u čtyř koní (dva teplokrevníci a dva plnokrevníci). Neplatí, že větší kůň musí mít automaticky větší udidlo jen proto, že je větší. Pokud chcete skutečně zjistit, jak silné udidlo váš kůň potřebuje, nejlepší, co podle Claytonové můžete udělat, je si sáhnout. Vsunout prst do koňské huby na dáseň v místě, kde má udidlo ležet. Můžete při té příležitosti i zjistit tvar tvrdého patra koně (může být rovné nebo vypouklé) a přizpůsobit tomu tvar udidla. „Většina lidí bude překvapena, jak malý prostor tam je“, říká Claytonová. „Někteří koně mají velký jazyk, který vyplňuje i místo na dásni, kde nejsou zuby.“[7]

Správná délka udidla je taková, že volně položené v hubě (tedy bez tahu otěží) „vyčnívá“ na každé straně přibližně o půl cm. Příliš krátké udidlo, kromě to, že může odírat kůži kroužky, tlačí koutky koně proti zubům, což je nepříjemné. Příliš dlouhé může být snadno protažené hubou, je nestabilní při stranovém působení otěže a při jednom lomení zvyšuje riziko, že se dostane kloub k hornímu patru koně.

Zajímavou alternativu obvyklého zapnutí udidla „na dvě vrásky“ navrhuje Bennet. Říká, že „při takovém zapnutí uvolnění tahu za otěže neuvolní koni koutky. Lepším způsobem usazení udidla je položit jej do huby relativně volně a nechat koně, až se ho naučí vzít a nést si ho. Pak nastavit uzdečku tak, aby udidlo zůstalo v poloze, kterou si kůň vybral jako nejpohodlnější.“[8]

Citace:

[1] Clayton, H.: Bitting: The inside story. USDF Connection, Dec. 2005
[2, 4, 6, 8] Bennet, Dwight: An Overview of Bits and Bitting. AAEP Focus 2006
[3] Trabálková P.: A Bit of this and bit of that.
[5] více viz např. Thomas Ritter: http://www.equichannel.cz/uvahy-o-klasickem-jezdeni-ii-19-kdy-zacit-jezdit-s-uzdou
[7] http://www.horsechannel.com/horse-exclusives/bit-innovations.aspx

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>