O mně, o zvířatech a lidském sebevědomí

Pokud vás zajímá, kdo jsem, pak velmi stručně řečeno, jsem člověk, který miluje koně. Baví mě jezdit a pracovat s nimi a baví mě pracovat na tom, aby to bylo co možná nejlepší. Takže přestože nemám závodní ambice, ráda se učím a ráda rozvíjím sebe i svá zvířata. A ráda se o své zkušenosti i podělím, ať už osobně, nebo ve svých článcích.

Protože další co mě baví, je psaní (a překládání z angličtiny). Dlouhá léta jsem působila jako hlavní redaktorka největšího koňského serveru Equichannel.cz a přispívala jsem i jinam. Přeložila jsem několik knížek a jednu jsem i napsala. Nejraději a nejlépe pochopitelně píšu a překládám o koních (včetně velmi odborných textů), ale i jiných zvířatech a také o psychologii a pedagogice, protože tyto obory jsem vystudovala. Pokud potřebujete pomoci s tímto, nebo dokonce máte něco zajímavého k překladu, budu potěšena a poctěna, pokud se na mě obrátíte.

Během svého jezdeckého vývoje jsem potkala (a stále potkávám) spoustu úžasných a inspirativních lidí, a protože vím, jak strašně mi to pomohlo, snažím se si svoje pracně nabyté zkušenosti také nenechávat jen pro sebe. Máte-li pocit, že vám (případně vašim zvířatům) můžu být užitečná, nemusíte váhat se na mě obrátit. Jen počítejte s tím, že moc neumím myslet si jedno a říkat druhé, takže to, co si myslím, vám zpravidla na rovinu řeknu a byť to nemyslím špatně, ne vždy je to příjemné. Výsledek za to ale potom většinou stojí.:-)

Učarovala mi drezura jako nejvyšší stupeň umění spolupráce s koněm a možnost společného růstu člověka a koně. Nejsem tak naivní, abych nevěděla, že je to dřina pro člověka i pro koně a že to tudíž nepůjde samo a úplně bez nátlaku, ale snažím se hledat cesty, jak to dělat co nejlépe, s nejmenším možným nátlakem, ale zároveň efektivně.

Samozřejmě, ne vždycky se to daří, nasekala jsem na své cestě už spoustu chyb, mockrát jsem se sama za sebe styděla a svému koni (či dítěti) se v duchu i nahlas omlouvala, ale zároveň jsem zažila různá menší i větší vítězství, která mi ukázala, že to všechno má smysl. Za největší úspěch a ocenění své práci považuji ten krásný moment, kdy moje dcera s mou klisnou stanuly na stupínku nejvyšším v jednotlivcích na Mistrovství republiky. Jsou samozřejmě mnohem úspěšnější dvojice, pro mě to bylo cenné především proto, že tuhle kříženku jsem levně koupila jako mladinkou a soutěžila proti mnohem lepším a dražším koním. A kromě mě a dcery na ní do té doby nikdo jiný neseděl.

A co najdete na tomto blogu? Mnoho lidí mě prosilo, že by chtělo mít moje články někde pohromadě a dohledatelné. Proto jsem ty, které se mi trochu víc líbí, shromáždila tady – s odkazem na místo, kde původně vyšly. Takže tu najdete především mé úvahy, ale i propracovanější články o koních, případně jiných zvířatech a něco málo i o lidech a malých lidech.

—————————————————————————————————————

Odjakživa mě fascinovali lidé, kteří sice svá zvířata „moc milují “ a opečovávají, ale zároveň o nich mají úplně zkreslené představy. Kdysi mi řekla kamarádka ze cvičáku, že „mé diskuze o výcviku psů ji strašně nudí. Že ona zná vše, co potřebuje, svého psa miluje a víc ji nezajímá.“

Kýčovitá variace na téma kůň a pesTehdy mě okouzlilo její sebevědomí, protože já jsem se neustále zmítala v pochybách. Považovala jsem ji za strašně chytrou – vždyť ví všechno, co potřebuje, má jasno. O tom já si můžu nechat jen zdát! O to víc jsem se snažila, abych se také dozvěděla vše, co ‚potřebuji‘ a měla její sebevědomí… vždycky to vypadalo, že je cíl nadosah. A když už stačilo natáhnout ruku, ukázalo se, že to byla jen nějaká fata morgana. Až na sklonku studia třetího oboru na vysoké škole jsem měla pocit, že nejenže mám dost, ale jsem vědomostmi přesycena a další už nestrávím. Vydrželo mi to asi dva roky. Mezitím jsem se přestala obdivovat lidem, kteří vědí vše, co potřebují, vlastně úplně nepřestala, jejich sebejistotu obdivuji dodnes. Nechtěla bych ale být v kůži jejich zvířat.

Domnívám se, že pokud mám někoho doopravdy rád, měl bych se snažit jej respektovat a dopřát mu takové podmínky k životu, jaké mu vyhovují nejlépe. JEMU, ne mně. Což v první řadě obnáší, že se jej pokusím co nejlépe poznat. Málokdo je tak nezkušený, aby si myslel, že svého psa nejlépe nakrmí tím, co chutná jemu. Zato se ale najde mnoho lidí, kteří se domnívají, že když oni mají rádi teplou a měkkou postel, vyhovuje totéž i jejich koni. Nebo že to, co oni považují za hru, považuje za hru i jejich kůň. Někdy bych nejraději křičela, když mi majitel s vážnou tváří vypráví, že jeho kůň má radost ze života, a proto s ním musí každý den chodit ven (aby ho pak samou radostí nepřizabil) a já vidím vyděšené zvíře s výrazem „jen rychle, ať už je to za mnou“. Nebo jiný kůň, který tak miluje skákání, že není možné jej uřídit bez pořádné převodovky. Nejhorší jsou ale případy „on je tak strašně hodný a charakterní“, kdy před vámi stojí zvíře-troska, bolavé a rezignované. Smutné je, že exisuje spousta lidí, i vcelku vzdělaných a osvícených, kteří se snaží zajistit svým zvířatům to nejlepší a ve jménu přirozenosti dojdou do krajnosti, ve které nevidí, že jejich zvíře trpí zbytečnou bolestí a strádá. Proto ať se jedná o kterékoli téma, kterému se na těchto stránkách budu věnovat, vždy se budu snažit, aby v mých příspěvcích a doporučeních nebylo nic, co by mohlo ohrozit pohodu zvířat a vyvolat bolest. Na druhou stranu, nečekejte ani čistou „pozitivku“, protože nejsem extremista.:-)

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>