Vítejte aneb o zvířatech a lidském sebevědomí

Na začátek by asi měl přijít nějaký hezký citát, ale momentálně mě žádný nenapadá, dodám ho tedy možná časem a raději napíšu, proč tyto stránky vznikly a co zde najdete. Stručně, mé úvahy i propracovanější články o koních, ale i jiných zvířatech a také o lidech a malých lidech.

Odjakživa mě fascinovali lidé, kteří sice svá zvířata „moc milují “ a opečovávají, ale zároveň o nich mají úplně zkreslené představy. Kdysi mi řekla kamarádka ze cvičáku, že „mé diskuze o výcviku psů ji strašně nudí. Že ona zná vše, co potřebuje, svého psa miluje a víc ji nezajímá.“ Kýčovitá variace na téma kůň a pesTehdy mě okouzlilo její sebevědomí, protože já jsem se neustále zmítala v pochybách. Považovala jsem ji za strašně chytrou – vždyť ví všechno, co potřebuje, má jasno. O tom já si můžu nechat jen zdát! O to víc jsem se snažila, abych se také dozvěděla vše, co ‚potřebuji‘ a měla její sebevědomí… vždycky to vypadalo, že je cíl nadosah. A když už stačilo natáhnout ruku, ukázalo se, že to byla jen nějaká fata morgana. Až na sklonku studia třetího oboru na vysoké škole jsem měla pocit, že nejenže mám dost, ale jsem vědomostmi přesycena a další už nestrávím. Vydrželo mi to asi dva roky. Mezitím jsem se přestala obdivovat lidem, kteří vědí vše, co potřebují, vlastně úplně nepřestala, jejich sebejistotu obdivuji dodnes. Nechtěla bych ale být v kůži jejich zvířat.

Domnívám se, že pokud mám někoho doopravdy rád, měl bych se snažit jej respektovat a dopřát mu takové podmínky k životu, jaké mu vyhovují nejlépe. JEMU, ne mně. Což v první řadě obnáší, že se jej pokusím co nejlépe poznat. Málokdo je tak nezkušený, aby si myslel, že svého psa nejlépe nakrmí tím, co chutná jemu. Zato se ale najde mnoho lidí, kteří se domnívají, že když oni mají rádi teplou a měkkou postel, vyhovuje totéž i jejich koni. Nebo že to, co oni považují za hru, považuje za hru i jejich kůň. Někdy bych nejraději křičela, když mi majitel s vážnou tváří vypráví, že jeho kůň má radost ze života, a proto s ním musí každý den chodit ven (aby ho pak samou radostí nepřizabil) a já vidím vyděšené zvíře s výrazem „jen rychle, ať už je to za mnou“. Nebo jiný kůň, který tak miluje skákání, že není možné jej uřídit bez pořádné převodovky. Nejhorší jsou ale případy „on je tak strašně hodný a charakterní“, kdy před vámi stojí zvíře-troska, bolavé a rezignované. Smutné je, že exisuje spousta lidí, i vcelku vzdělaných a osvícených, kteří se snaží zajistit svým zvířatům to nejlepší a ve jménu přirozenosti dojdou do krajnosti, ve které nevidí, že jejich zvíře trpí zbytečnou bolestí a strádá. Proto hlavním tématem, kterému se na těchto stránkách budu věnovat (a hlavní důvod, proč byly založeny), je welfare. Zejména můj „oblíbený“ fenomén naučené bezmocnosti. Stav, kdy zvíře (ale platí to i o lidech) rezignuje do té míry, že se nebrání ani bolesti, ani zneužívání. Což neznamená, že vnitřně netrpí.

Máte-li pocit, že jste našli tu pravou a jedinou správnou cestu, snad raději tyto stránky opusťte. Já ji totiž stále hledám a v rámci hledání podrobuji kritice vše, s čím se setkám. Je tedy pravděpodobné, že tu najdete něco, co se vám líbit nebude, ať již je vaše přesvědčení jakékoli. Tedy přesněji řečeno kritiku něčeho, co zrovna vám se líbí. Pokud chcete pokračovat i přes toto varování, pak vyzkoušejte rubriku „O koních“, zajímá-li vás etologie a výcvik koní, nebo rubriku „O lidech a malých lidech“, kde najdete některé mé články, psané pro časopis Děti a my (a Psychologie Dnes).

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>