(aneb můj vůbec první článek o naučené bezmocnosti)
Černobílá kočka na gauči se protáhla a pomalu si začala olizovat tlapku. Náhle zpozorněla – klaply dveře. Podle dětských hlásků poznala, že se vrátili její malí trapiči. Nepohnula se ale, zůstala dál ležet na gauči, jen se trochu přikrčila. Vzápětí děti vběhly do kuchyně a při pohledu kočku zajásaly. Menší chlapec ji hned zalehl a začal ji k sobě tisknout. To ovšem nedalo tomu staršímu a hned se do bratra pustil. Začali se o zvířátko přetahovat a přitom vřískali, až uši zaléhali. Kočka jen semtam mňoukla, když to moc bolelo, ale ani ji nenapadlo zjednat si respekt seknutím drápku nebo kousnutím. Chlapce to naštěstí brzy přestalo bavit a odkráčeli za jinou zábavou.
Proč kočka nepoužila svých drápku a zubů k osvobození, proč neutekla? Zdá se vám, že tohle není možné, že žádné zvíře by si nenechalo podobné zacházení libit? A co člověk? Nemluvme rovnou o násilí a týrání, o to nešlo ani v krátkém příběhu výše uvedené kočičky, ale spíše o situacích, kdy jsme utlačované, opomíjené nebo opakovaně uváděné do nepříjemných či psychicky traumatizujících situací. Skutečně se vždy nemůžeme bránit, anebo jenom nechceme?
Ráda bych vám představila psychologický fenomén, který se výmluvně nazývá “naučená bezmocnost”. Byl objeven a dobře popsán u zvířat, ale objevuje se i u člověka. Naučená bezmocnost je důsledkem opakovaných situací, v nichž jedinec je vystaven nepříjemnému podnětu, bolesti nebo ohrožení bez možnosti se bránit. Jinými slovy, ocitáme-li se opakovaně v situacích (zpravidla nepříjemných), v nichž máme pocit, že je nejsme schopni jakkoli ovlivňovat a kontrolovat, máme tendenci rezignovat a propadnout pasivitě. Tento pocit a model chování si potom přenášíme i do dalších situací a komplikuje nebo dokonce znemožňuje dosažení jakéhokoli cíle a vyřešení jakéhokoli problému, ať nás trápí sebevíc. Nemůžeme-li totiž něco změnit a v něčem uspět, je zbytečné na to plýtvat silami a energií. Dobré rozpoložení a sebedůvěru nám samozřejmě takové chování nepřidá a ocitáme se v začarovaném kruhu.
Podívejme se blíže na předpoklad, který je pro získání naučené bezmocnosti pravděpodobně klíčový. Je jím onen pocit, že nejsme schopni situaci ovlivnit. Je prokázáno, že někteří jedinci jsou k naučené bezmocnosti náchylnější než jiní. Známe případy lidí, kteří se nevzdávali ani tváří v tvář zoufalým podmínkám, které se všem ostatním zdály bezvýchodné (např. hrdinské skutky některých lidí v koncentračních táborech). Naproti tomu jistě i ze svého okolí známe jiné, kteří se od svého cíle nechají odradit čímkoli, špatným vyspáním počínaje a křivým pohledem souseda konče.
Zdá se, že mnohem větší vliv na nás mají ne objektivní podmínky, tedy zda je situace objektivně bezvýchodná, ale náš (víceméně stálý) způsob, jimiž tyto situace vyhodnocujeme. Především, kde hledáme příčiny našich úspěchů, ale i selhání. Máme v zásadě dvě možnosti. Buďto příčinu hledáme ve vnějším prostředí, „my za situaci nemůžeme, nastala náhodou, špatnou (v případě úspěchu naopak dobrou) konstelací hvězd“, apod. Anebo vše bereme na sebe, jen my sami, naše schopnosti, motivace, momentální stav, atd. nás do této situace dostaly. Není těžké uhodnout, že pro naše sebevědomí, duševní stabilitu a pocit spokojenosti je nejvhodnější nacházet příčiny úspěchů v nás a příčiny neúspěchů v našem okolí. Nejde to tak samozřejmě dělat vždy, ale někdy to neškodí.
Asi nejčastější a nejbližší pravdě je vysvětlování, které kombinuje vnitřní i vnější vlivy jak u úspěchu, tak u selhání. Problém pro naši osobnost nastává, volíme-li ten nejnešťastnější způsob explanace, tedy nacházíme-li příčiny našich úspěchů v okolí a nezdarů v sobě. Máme-li pocit, že my jsme ti, kteří dokáží zavinit leda neúspěch a jen šťastným řízením osudu se nám sem tam něco povede, jsme na nejlepší cestě ke stavu naučené bezmocnosti (proč se snažit, když stejně neuspějeme) a možná se vesele řítíme i do deprese. Deprese ostatně s naučenou bezmocností tak trochu souvisí.
Explanační styl (tj. způsob, jakým zdůvodňujeme své úspěchy a neúspěchy, viz výše) je založen už výchovou a souvisí s našimi ostatními psychologickými charakteristikami, především sebevědomím. Dost dobře není možné se považovat za bezmocného a neschopného a zůstat přitom spokojený a vyrovnaný. Naučená bezmocnost s sebou tudíž nese i pocity deprese, beznaděje a zbytečnosti.
Kořeny naučené bezmocnosti tkví v dětství. Opakované rodičovské poznámky typu „nesahej na to, nebo si ublížíš“ nebo „ty stejně vždycky všechno zkazíš“, snadno v člověku vzbudí pocit, že je budižkničemu a že se raději ani snažit nemá. Čím dříve v dětství se je člověk dozvídá a čím jsou rodiče důslednější, tím větší riziko je, že semínko naučené bezmocnosti je zaseto. Dítě se začne vinit za své neúspěchy, dostane se do stresu, neúspěchy se stupňují a potíže nabalují. Zejména puberta je zatěžkávací období. Z takto rozjetého vlaku se velmi těžko vystupuje, zpravidla je k tomu zapotřebí kromě odhodlání i zkušený psychoterapeut. Na konci tohoto článku by asi měl být apel na rodiče. Domnívám se ale, že dnes již snad všichni rodiče vědí, že nedostatek chvály, přílišná kritika, neocenění dětské snahy, přehnané nároky a kritizování osoby namísto konkrétní věci (tedy třeba namísto „ty jsi hrozný kluk, strašně jsi mě zklamal“ říci raději „tohle tvoje chování mě opravdu zklamalo“)… zkrátka jakékoli „stírání“ dítěte by mělo být ve výchově dětí tabu, takže si moralizování ráda odpustím.
Někdy tu chválu ovšem člověk cedí opravdu skrz zaťaté zuby.:-)
Leave a Reply