Za klasickou drezurou do Vídně

O srovnání „klasického“ a „moderního“ pojetí drezury byly napsány stohy papírů. Chcete-li ale vidět, jak má skutečná „klasická“ drezura vypadat, jak vypadá kůň ve školní rovnováze a piafa „na zadku sedícího“ koně, případně cviky vysoké školy, jednou z mála (a pro nás asi nejjednodušší) možností je návštěva Španělské jezdecké školy ve Vídni. Nemusíte být ani příznivci drezury, krásní lipičtí hřebci a perfektně sedící jezdci udělají myslím dojem na každého, kdo kolem koní třeba i jen prošel. Podělím se s vámi o pár postřehů z návštěvy vysoké školy a připojím pár tipů, pokud se rozhodnete mě následovat.

small_img_2794UŠkola sídlí v samém centru Vídně, v prostorách Hofburgu, tedy hradu dříve habsburských panovníků, dnes sídla rakouského prezidenta. Těžko si představit reprezentativnější prostory. Samotná jezdecká hala připomíná spíše honosný taneční sál v barokním stylu. Můžete navštívit představení, která se konají zpravidla o víkendech, a v takovém případě je nutné rezervovat lístek s dostatečným předstihem. To lze snadno provést na webových stránkách školy: http://www.srs.at/ Zde získáte i další potřebné informace.

Jinou možností je návštěva ranního tréninku s hudbou. Tyto „Morning exercises“ se konají s výjimkou letních měsíců a ledna prakticky každé úterý až pátek dopoledne. Doporučuji si ale konkrétní den ověřit v programu na výše uvedených webových stránkách. Každodenní tréninky jsou doprovázeny skladbami Beethovena, Mozarta a Strausse. Když jsem se rozhlížela po tvářích překvapivě hojného obecenstva, nemohla jsem se zbavit dojmu, že „koňáci“ jsou zde v menšině. Postarší dámy s holemi dávaly tušit, že návštěva „Morning exercise“ je spíš společenskou událostí nebo příležitostí poslechnout si hudbu v krásném prostředí než že by pramenila z hlubšího zájmu o drezurní problematiku. Naštěstí mě mladík u pokladny upozornil, že je dobré dostavit se asi půl hodiny před představením, chci-li získat dobré místo.

Korektnost až na prvním místě

A nyní již k dojmům z mé návštěvy říjnového „Morning exercise“. Přesně na čas olivrejovaní stájníci přivedli pět lipicánů v různé fázi vybělování. Tedy vlastně v prvním kole čtyři lipicány a jednoho impozantního hnědáka. Vybělování se ukázalo jako skvělá možnost přibližně odhadnout stáří a tudíž i pokročilost předváděných koní. Již při nástupu jsem tudíž byla schopna rozeznat, že v lotu jsou dva koně již starší, jeden ještě poměrně tmavý „mladík“ a jeden někde mezi. Cvičení nemělo stanovený program, na první pohled připomínalo pět lidí, opracovávajících si své koně v kterékoli jezdecké hale. Zvláštní byla jen nesmírná podoba všech jezdců a koní. Všichni muži v uniformách seděli velmi podobně, tj. naprosto ukázkově, pomůcky byly téměř nepostřehnutelné a vlastně si jen tak jezdili s pohledem všude kolem sebe, aby se při všech těch velkých i malých kruzích, diagonálách i půldiagonálách, obloucích a vlnovkách nesrazili. Za celé dvě a půl hodiny jsem pouze jednou zaznamenala, že jeden jezdec musel zastavit a i tehdy to vypadalo jako naprosto plánované zastavení. Za tuto dobu se vystřídalo pět lotů o pěti koních, z čehož dva byli hnědáci, ostatní pravděpodobně lipicáni. Dva koně byli předvedeni na dlouhých otěžích, ostatní pod sedlem.

Hofburg, sídlo španělské školy

Asi mi nebudete věřit (sama bych si to nevěřila), za celou dobu jsem nezaznamenala žádné pobízení ostruhami (které všichni jezdci měli), o okopávání nemluvě, ani používání biče ze sedla. V několika případech jsem si všimla pouze silnějších aretů. Převážná většina koní předváděla i cviky ve vysokém sebrání na uzdečce, nezdá se tedy, že by plná uzda byla nutností pro větší shromáždění. Po celou dobu pouze korektní práce před zraky obecenstva, žádný zápas s koněm, viditelné použití síly ani konflikty. Koně byli vesměs klidní, soustředění, i když byly patrné určité temperamentové rozdíly. Pokud došlo k drobné neposlušnosti nebo leknutí koně, neexistovalo bití, cukání v hubě, dloubání špornou ani jiná hrubost ke koni, jezdec pouze na chvíli zesílil pomůcky. A neexistovala ani chůze za otěží nebo kůň padající na předek, tedy obrázky běžné na drezurních závodech i vyšších stupňů. Při pohledu do programu školy je patrné, že tyto veřejné tréningy probíhají 4-5x týdně, k tomu 1-2x týdně je představení. Jistě se najde prostor i k neveřejné „nápravě“, pokud dojde k problému, ale drtivá většina práce s koňmi se odehrává před zraky obecenstva. Navíc obecenstva zhusta „laického“, které toleruje jakýkoli projev hrubosti ke koni mnohem méně než „zkušení koňáci“, kteří si často na podobný přístup zvykli. Kolik z drezurních hvězd by bylo schopno v takovém režimu fungovat a dovést koně až na vrchol?

Levády a kaprioly…

Lákají-li vás především tyhle nadzemní cviky vysoké školy, pak zvolte raději představení, v tréningu jich až tolik neuvidíte a navíc musíte mít štěstí. Já levádu propásla a o té jedné kapriole si vůbec nejsem jistá, zda byla „chtěná“. Jsou to natolik náročné cviky, že se v tréningu příliš často neprovádějí. Mě mnohem více zajímala běžná práce s takovým koňským atletem a cesta, jakou je připravován. Žádné zázračné fígle ani úžasné návody jsem nezískala (ne že bych to očekávala). Práce s každým koněm trvala půl hodiny, mladší koně byli ježděni zpočátku v lehkém klusu, někteří starší začali rovnou s ohýbací prací v kroku. Menší i větší kruhy a půlkruhy, oblouky a změny směrů, přičemž bylo k vidění vždy perfektní ohnutí. Nestalo se, že by kůň zpomalil nebo se ohnul falešně, důraz na preciznost a rovnoměrné ohnutí celého těla byl evidentní. Mladí koně byli ježděni s nižší pozicí krku, ale ze sportu známé long&low jsem neviděla. Větší důraz než na vytažení dopředu a dolů (což ovšem koně ochotně prováděli v kroku při povolení otěží) byl zjevně kladen na sebenesení a aktivitu zádi. Umím si představit, že objevit se některý z těchto koní na obdélníku, moderním rozhodčím by se mohlo zdát, že je trochu moc vzpřímený a dali by přednost jinému, který by šel „kulatěji“. Mně osobně se to ale líbilo velmi.

small_img_2792UDost času jezdci věnovali práci na dvou stopách, překvapilo mě, že i relativně mladí koně chodili perfektní poloviční překroky a obraty kolem zádě, při nichž snížení zádi bylo velmi patrné. O předpisových dovnitř plecích nemluvě. Ti starší pak přidávali perfektně procválané cvalové piruety a přeskokové řady. Ač se říká, že v „klasice“ se prodloužené chody moc nejezdí, změny ruchu byly časté a prodloužený klus, který jsem tam v podání lipicána viděla, předčil asi vše, co jsem dosud viděla. Měřeno na délku kroků, asi by se sportovním koním rovnat nemohl, ale vznosem a sebenesením je výrazně překonal. V každém případě byly změny ruchů prováděny v perfektním taktu. Vrchol jezdeckého umění pro mě představovaly pasáže a piafy, velmi odlišné od těch, co jsou k vidění na obdélníku. Zatímco někteří drezurní koně připomínají spíš poskakování po žhavém uhlí, zde šlo skutečně o to, že si kůň „přisedl na zadek“ a velmi výrazně odlehčil předek. Je pravda, že to byl pohled nezvyklý, ale o to příjemnější.

Až asi při předposledním lotu jsem se začala trochu orientovat, který jezdec je který, začala jsem rozlišovat drobné rozdíly v působení sedem či rukou. Jeden z jezdců, evidentně vedoucí, byl starší člověk. Jezdil postupně oba hnědáky a bělouše, a aniž by bylo patrné použití síly nebo důrazných pomůcek, koně neskutečně elektrizoval. Chodili pod ním ještě o poznání jinak než pod ostatními jezdci a to bez známek odporu či nelibosti. Otázku, zda z něj mají koně „vítr“, nebo zda je skutečně nejlepší z nejlepších, jsem si přesvědčivě zodpovědět nedokázala. Pokud někdo budete mít cestu do Vídně, napište mi prosím názor.:-)

Tento článek vyšel na Equichannelu v listopadu 2009.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>