Už i na nás došlo a jsme šťastnými rodiči prvňačky. Zatímco tatínek se cítí rázem zestárlý „to bych nevěřil, že se ze mě tak brzy stane tatík, podepisující žákovskou“, já si připadám tak trochu jako maminka, jejíž syn právě přivedl domů svou nastávající. Také ji rozebírám ze všech stran a hledám „mouchy“, i když je milá, usměvavá a přitažlivá. Kdo? Paní učitelka samozřejmě!
První třída je základ. Nejen, že se zde dítě učí to nejdůležitější, ale je rozhodující pro jeho vztah ke škole, vzdělání a vědění vůbec. Jak snadno se odradí i nadšené a zvídavé dítě, to jsem poznala sama na sobě. Teď totéž sleduji na vlastní dceři. Nejde o to, že by na ni byly kladeny příliš vysoké nároky, ani o to, že by si raději hrála. To ji nebavilo ani v mateřské škole. Kamarádi jí také nechybí. Co postrádá, je trochu zájmu o vlastní osobu. Individuální přístup, řeklo by se moderně.
Nástup do školy je veliká změna. I když se těší, je toho hodně, čeho se školák musí vzdát. Co za to? Má-li mít školu rád, musí být tato omezení něčím vyvážena. Děti v tomto věku jsou přirozeně zvídavé, je snadné je zaujmout. Mnohem důležitější než objektivní zajímavost je pro ně ale pozitivní hodnocení. Moc a moc touží být přijímané a chválené. Tady ale nastává problém – až dosud žily v prostředí, kde byly milovány bezvýhradně. Rodiče svou přízeň nepodmiňují žádným výkonem a dítě dobře ví (nebo by alespoň mělo), že i když se na něj pro nějakou neposlušnost zlobí, stále ho milují. S učitelkou ve škole je to jiné. Její přízeň si musí zasloužit. Kázní nebo znalostmi, nejlépe obojím. Je to nenápadná příprava pro život ve světě, orientovaném na výkon.
Necháte-li čerstvého školáka, který chodí do školy rád, povídat o svých dojmech, téměř okamžitě se rozpovídá o své učitelce. V jeho očích bude hodná, krásná, 
nejchytřejší na světě… Pravdě blíže bude spíš to, že ta dobrá víla disponuje uměním pochválit v pravý moment, dát dítěti pocit jedinečnosti a ocenění. Možná proto, že se skutečně jedná o jedinečné dítě, ale pravým pokladem je učitelka, která dokáže přesvědčit každé dítě o jeho jedinečnosti. Projevit zájem o jeho osobu, najít něco, co stojí za ocenění a nechválit pouze formálně.
Před několika týdny jsme dceři přivezli z výletu do Vídně tričko s portrétem „opravdické princezny“ – císařovny Sisi. Dcera nás nadšeně vyzpovídala a pečlivě si všechny informace zapamatovala, aby se mohla další den pochlubit ve škole spolužákům, ale hlavně paní učitelce. Druhý den mi připadala trochu skleslá. Ptala jsem se jí tedy, jestli ve škole pověděla, co o „princezně“ Sisi ví. Prý chtěla, ale paní učitelka se k ní se slovy „hm, pěkné“ otočila zády. Bolelo mě to i za ni. Tím spíše, že se něco podobného nestalo poprvé. Ano, já vím. Dětí je moc, učiva je moc, hodin je málo a není čas na zbytečnosti. Ve srovnání s ostatními dětmi z jiných škol umí dcerka hodně. Nosí jedničky, píše krasopisně, už stihli kino i exkurzi do ZOO. Přesto mi trochu chybí ty rozzářené oči a nadšení z toho, že „naše paní učitelka dneska…“
Leave a Reply