Jednou z příležitostí dozvědět se něco o biologii učení koní nám v říjnu poskytla dr. Jitka Bartošová svým celodenním seminářem na pražském Toulcově Dvoře. Tento článek berte jen jako malou ochutnávku, samotný seminář byl mnohem „výživnější“. A o to příjemnější, že dr. Bartošová, ač vědec tělem i duší, nezapře praktické zkušenosti koňáka. Což myslím vědí nejen čtenáři Jezdectví, kde vycházejí její velmi čtivé články. Přesto ani ona nám nenaservírovala návod, jak naučit koně reagovat na myšlenky, nebo konkrétní výcvikové rady. Ale znalost biologických základů učení a potřeb koní snad zvyšuje šanci se s nimi dorozumět a vycházet s nimi k oboustranné spokojenosti.
Na začátku dr. Bartošová zmínila nejčastější chyby, kterých se lidé při výcviku svých svěřenců dopouštějí a jejich příčiny. Asi není nic nového, že vedle neznalosti to je zpravidla hledání příčin neúspěchu v koni. Přitom ale člověk je tím, kdo zásadně ovlivňuje úspěšnost výcviku. Než zbytečně trestat koně, vždycky je lepší sáhnout si do svého svědomí. Vylít si zlost na koni nám možná v danou chvíli umožní vyventilovat vztek, ale nemá to nic společného s korektním přístupem ke zvířeti a o úspěšnosti takového přístupu lze také s úspěchem pochybovat. S tímto se pojí i vysoká tolerance k hrubému jednání mezi „lidmi od koní“, jak trefně připomněla. Úvod uzavřela zopakováním známého a opomíjeného pravidla, že jezdec by si nejprve měl srovnat v hlavě, co je vlastně cílem jeho snažení, co požaduje od koně a jaké předpoklady tedy musí mít i on sám. Vyhne se tím zbytečné frustraci a „buzeraci“ sebe i koně.
Pak již byla řeč o koních, jejich předpokladech k učení i o učení samotném. Koně mají přirozené předpoklady pro to, co po nich většina z nás požaduje – dobrou zprávou je, že většina „cviků“ najde předobraz v přirozených pohybech koně. Disponují i značnou inteligencí (bez ní by tu evolučně už asi nebyli), která se ale projevuje trochu jinak, než jsme zvyklí. Jitka Bartošová uvedla několik dokladů tohoto tvrzení, například jejich potravní preference. Víte, že koně jsou schopni si spojit určitý druh potravy s nepříjemným zážitkem, který zanedlouho následuje? Já si až dosud myslela, že toto dokáží snad jen potkani. Z uvedeného příkladu vyplývá, že si koně dobře dokáží vytvářet nové asociace mezi podněty, což je přesně to, co potřebujeme ve výcviku.
Následovalo poměrně obsáhlé povídání o učení, jeho definování a typech, což bylo hlavní náplní semináře. Učení lektorka definovala jako proces, kdy zkušenost vytváří relativně stálou změnu chování na určitý podnět. Zpočátku podnět vyvolává určitou „automatickou“ reakci (např. útěk nebo třeba nezájem). To ale není vždy to, co požadujeme my. V průběhu výcviku proto tuto automatickou reakci nahrazujeme reakcí jinou – z našeho pohledu vhodnější. Vytváříme asociaci podnětu s novou odpovědí. Přitom využíváme nejzákladnějšího principu učení – toho, že koně vyhledávají pozitivní podněty a vyhýbají se negativním. Dojde-li (třeba naším přičiněním) k žádoucímu chování, které posílíme, kůň má tendenci toto chování zopakovat. Naopak, negativním podnětům se bude vyhýbat.
Z typů učení dr. Bartošová vybrala ty, které jsou při výcviku koně nejdůležitější. Jedná se o habituaci, podmiňování, motorické učení a sociální učení. U každého vysvětlila princip a poté uvedla mnoho praktických příkladů. Těch následování hodných i těch méně. Zajímavé bylo povídání o habituaci (návyku či uvykání), kterou v praxi hojně využíváme. Kůň její pomocí přestává reagovat na podnět nebo událost, která ho původně děsila (nebo zajímala). K habituaci dochází běžně bez našeho přičinění (navykání na okolní ruch, automobilový provoz, apod.), můžeme ji ale s úspěchem využít cíleně. Postupy jsou různé, ale jedna zásada je vždy platná: kůň si nesmí vytvořit asociaci útěk=oproštění se od nepříjemného podnětu. Můžeme se rozhodnout, zda chceme postupovat tak, že během habituace na nový předmět nebo událost koni nedovolíme utéci (zejména, sedíme-li v sedle; ze země omezíme koně třeba vodítkem), nebo naopak koně ponecháme navolno se přibližovat k předmětu z vlastní vůle (například v hale nebo ohradě). Kombinováním obou přístupů si zpravidla ztížíme situaci a koně zmateme. V každém případě je třeba dávkovat averzní (nepříjemný, bolestivý) podnět opatrně a dát pozor na zahlcení podněty, což koně obvykle stresuje a může skončit panickou reakcí.
Znáte pojem „overshadowing“? Není to nic jiného, než co je v praxi běžně k vidění. Odpoutání pozornosti od averzního podnětu podnětem jiným, silnějším, nebo dobře zafixovaným. Představte si, že chcete koně oholit (nebo mu píchnout injekci). Nejprve jej v klidném prostředí naučíte nějaký jednoduchý cvik, osvědčená je tzv. „houpačka“, tedy krok vzad – krok vpřed, na jemný signál. Poté při přibližování averzního podnětu (pomocník s injekcí nebo strojkem) tímto snadným cvikem odpoutáváte jeho pozornost. Zároveň testujete intenzitu jeho napětí. Je vhodné, aby při prvních projevech strachu pomocník zastavil (ale neustupoval zpět), počkal na zklidnění koně otestované snadno provedenou houpačkou a poté se opět o kousek přiblížil. Houpačka – přiblížení – houpačka…
V souvislosti s habituací byla řeč i o „handlingu“ (někdy označovaném ne příliš vhodně inprinting) pro návyk na člověka a prostředí stáje. Nakolik se vyplatí věnovat se handlingu a zda může dojít i k nějakým nežádoucím efektům, je zatím předmětem výzkumů. Jitka Bartošová (koneckonců i zdravý rozum) radí jednoduché: „neštvat matku!“ Protože hříbě samozřejmě registruje, jak matka reaguje na podněty, napodobuje ji a má velkou tendenci přejímat její postoje. Možná je tedy smysluplnější věnovat se spíše matce v přítomnosti hříběte (i na to už existuje velmi hezká a nadějná studie).
Delší výklad potřebovalo asociativní učení (podmiňování). Nejen „klasický“ Pavlov, ale i Skinner se svým operantním podmiňováním. To je to známé „podnět – reakce – (ne)příjemnost“, které tvoří základ našeho výcviku. Čímž se lektorka plynule dostala k trestání koní a rozdílu mezi trestem a negativním podmiňováním. Negativní podmiňování, jakkoli zní „negativně“, nemusí být nic špatného, a už vůbec ne totéž co trest. Je to působení tlaku, který zmizí, jakmile kůň zareaguje (když sáhnete na horkou plotnu a odtáhnete ruku, bolest ustoupí). Spadá sem i správné používání pomůcek, holeně, udidla, vodítka… Negativní podmiňování by tedy mělo vyvolat námi požadovanou reakci na určitý podnět. Přičemž tato reakce může tlak buďto ukončit (viz např. lonžování s chambonem – kůň sníží hlavu a chambon přestává působit na koutky) nebo vůbec nevyvolat (po pár lekcích kůň pochopí, že když hlavu nebude zvedat, vyhne se působení chambonu).
Naproti tomu trest neříká, jak se kůň má chovat. Říká pouze „takto ne“. I proto by se ve výcviku měl používat co možná nejméně a pouze tehdy, má-li opravdu smysl. I pro koně nepochopitelným trestáním můžeme budovat stav naučené bezmocnosti, jak Jitka Bartošová zmínila můj „oblíbený“ fenomén. Mimoto nevhodné nebo příliš tvrdé trestání vyvolává ve zvířeti agresi, neochotu a/nebo strach a zpomaluje proces učení. Naproti tomu psychická a fyzická pohoda, srozumitelnost, metoda malých kroků a odměny vedou k optimálním učebním výsledkům. (Pozor! Odměna musí být atraktivní i pro zvíře. Ne vše co považujeme za odměnu my, bere jako odměnu náš kůň, což může platit i pro trest.)
Zajímavou přednášku završilo shlédnutí několika videí, mně osobně se líbila ukázka porovnání německé drezurní školy („klasický“ přístup dle Stupnice vzdělání) a „classique“ přístupu zde oblíbeného Phillipe Karla na DVD Klassisch contra Classique. Následovalo i ukázkové video z výcviku tzv. přirozené komunikace v kruhové ohradě v podání Václava Bořánka, které vyvolalo trochu diskuzi. Rozhodně se ale jednalo o seminář, který považuji za smysluplný pro většinu majitelů koní a jezdců, ať mají jakýkoli přístup a věnují se kterékoli disciplíně. Zúčastnila se zhruba čtyřicítka koňáků. Neostýchali se aktivně diskutovat, ze semináře se tudíž vyklubalo velmi příjemné a inspirující setkání.
Ing. Jitka Bartošová, Ph.D.
- roz. Víchová, koním propadla v útlém dětství
- vystudovala obor Obecná zootechnika na MZLU v Brně, Ph.D. tamtéž v roce 2003
- od roku 1997 pracuje na Oddělení etologie ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i., v Praze Uhříněvsi
- zabývá se mateřským, reprodukčním a sociálním chováním různých druhů kopytníků (zejm. jelenovitých, koní a zeber) a aplikovanou etologií koní
- publikuje v mezinárodních vědeckých časopisech, je řešitelkou grantových projektů
- podílí se na výuce etologie a etologie koní na ČZU v Praze a MZLU v Brně, vede diplomové a disertační práce studentů biologických oborů UK v Praze, JČU v Českých Budějovicích a ČZU v Praze, působila ve výboru České a Slovenské etologické společnosti
- ve snaze propojit vědecké poznatky o biologii koní s praxí přednáší etologii koní odborné veřejnosti a píše odborné a populární články (viz např. 42dílný seriál o chování koní v Jezdectví v letech 2004 – 2007)
- šťastně vdaná, dvě rozkošné děti
Tento článek vyšel na Equichannelu v prosinci 2009.
Leave a Reply