Jedná se knihu, která představuje asi nejnovější a momentálně sportovně nejúspěšnější drezurní tréningový systém. Hlavní autorkou je holandská trenérka a jezdkyně Tineke Bartels, kniha ale vznikala ve spolupráci s jejím manželem a dcerou. Pokud hledáte „kuchařku“, tedy přesný postup výcviku a popis jednotlivých cviků či techniku provedení, potom sáhněte asi raději jinam. Tato kniha se soustředí více na mentální stránku ježdění než na tu technickou. Snaží se ukázat čtenářům, že ježdění s ‚uvědoměním‘ přináší mnohem lepší výsledky než dril a dřina. A co že si to máme uvědomovat? Především sebe sama, své tělo i mysl, svou motivaci, cíle, pozornost. Dále svého koně. Čím lépe jej budeme znát, tím snazší bude výcvikový proces. A v neposlední řadě také metodu a principy, díky nimž můžeme dosáhnout vytčených cílů.
Tato kniha nabízí předpoklad, že u opravdu vynikajících jezdců se ježdění a komunikace s koněm odehrává na podvědomé úrovni. Ježdění je natolik zažité, že tělo vykonává vše potřebné samo s optimálním načasováním a v optimální síle. Autoři tento způsob ježdění nazývají ježdění na „autopilota“. V knize se snaží popsat způsob, jak se na tuto pokročilou úroveň dostat, jaký je postup a co všechno je potřebné vědět.
Tineke Bartels (*1951) je velmi úspěšnou drezurní jezdkyní. Čtyřikrát se zúčastnila olympijských her a dvakrát se zasloužila o týmové stříbro. V současné době je trenérkou holandského týmu juniorů a mladých jezdců. Joep Bartels je novinář a psycholog. Jeho znalosti sportovní psychologie jsou evidentní v celé knize a z mého pohledu ji právě toto činí tak zajímavou. Imke Schellekens-Bartels sice není uvedena mezi autory, ale na knize se podílela. Je dcerou obou autorů a přední drezurní jezdkyní. Získala stříbrnou medaili ve drezuře na loňských olympijských hrách v Pekingu.
Kniha je rozdělena na sedm částí. Ta první, „Od vědomého k podvědomému ježdění“ vlastně představuje v kostce nejdůležitější myšlenky celé knihy. Druhá část se věnuje porozumění koním. Což je něco, čím se u nás zabývá spíše natural horsemanship a u sportovních jezdců spíše okrajová záležitost. Najdete zde popsané rozdíly v „přirozenosti“ lidí a koní, popis, jak koně vidí a myslí, reagují a komunikují. Nechybí kapitoly věnované respektu a důvěře, lekání, hierarchii a vůdcovství.
Další část je věnována pro změnu porozumění lidem, přesněji řečeno psychologickým aspektům ježdění. Jaký je rozdíl mezi vědomím a podvědomím, jakým způsobem pracovat se svou pozorností, jak si určovat cíle. Můžete zde zjistit, jaký typ motivace u vás převažuje a který učební styl je pro vás nejvhodnější. Možná zde najdete odpověď na otázku, proč vám některý, byť dobrý trenér vůbec nesedí. I čtvrtá kapitola se věnuje jezdci, tentokrát jeho sedu. Je rozebírán opravdu do hloubky, takže i tady pravděpodobně najdete leccos nového.
Pátá kapitola představuje metodu tréningu. Jsou zde popsány vybrané typy učení, zejména operantní podmiňování. To je základem tzv. Metody otázky a odpovědi (Question and Answer Method), spíše známé jako stimul-reakce. Autoři uvádějí tyto kroky:
1.Akce (požádáme koně pobídkou)
2.Tlak (pokud nezareaguje, zesilujeme tlak)
3.Reakce (kůň zareagoval)
4.Odměna (pamlsek, uvolnění tlaku, povolení otěže, poškrábání na kohoutku,…)
Šestá kapitola, nazvaná „Ježdění s citem“ se věnuje tréningovému systému. Jedná se o nejkontroverznější část knihy, protože, jak jistě tušíte, holandský tréningový systém je založen na tzv. ježdění deep&round, tedy kulatě v hloubce. Je zde uvedeno mnoho argumentů, čím toto ježdění prospívá koni a činí jej „šťastným sportovcem“. Jedná se ale vesměs o sporné argumenty, které byly uvedeny v seriálech o rollkuru i zde na equichannelu.
Poslední část obsahuje souhrny zajímavých přednášek Global Dressage Forums v letech 2001-5. Najdete zde tedy myšlenky většiny osobností moderní drezury, např. Kyry Kyrklund, Ully Salzgeber, George Theodorescu nebo Klause Balkehola. K nim i stručné vyjádření autorů této knihy – „co jsme se od nich naučili“.
Jelikož jsem v době, kdy jsem si knihu kupovala, neměla k dispozici recenzi, stať o rollkuru pro mě byla velkým, a opravdu ne milým, překvapením. Tušit to dopředu, nejspíše bych do ní neinvestovala, což by ale myslím byla škoda. Za přínos této knihy považuji především kapitoly, věnující se jezdci a psychologickým aspektům ježdění. Také část, popisující metodologii výcviku je, podle mého názoru, velmi dobře a podrobně napsaná. Domnívám se, že nic podobného u nás k dispozici není, proto stojí za to si tuto knížku přečíst. Myslím, že bude přínosem každému jezdci, který cítí potřebu si občas srovnat v hlavě co, jak a proč dělá a jak se sebou a na sobě dál pracovat.
Tento článek vyšel na Equichannelu v lednu 2010.
Leave a Reply