Dneska v noci se mi zdálo, že jsem ocitla v ráji. Pravda, byl to ráj trochu pozemský, vybudovaný člověkem, ale byl to ráj. Území zvící zhruba kraje, kde žilo jen pár vyvolených, dotyčný člověk, jeho rodina a přátelé. Nádherné okolí, stavby, milí, usměvaví lidé, přání se plnila ihned po vyřčení. Nikomu nesmělo nic chybět. Místo, kde všichni jsou šťastní. Kromě zaměstnanců nikdo nemusel a neměl nic dělat, jen si užívat a i ti zaměstnanci měli podmínky víc než velkorysé, protože i oni mělo být šťastní. Já tam byla tuším proto, abych doprovázela nějakou slečnu (dceru?) na koni. Dlužno říct, že se dbalo na to, aby se jako v ráji měla i zvířata, což pro mě byl balzám na duši.
Při jakékoli snaze něco kolem koní nebo jinde udělat, jsem hned slyšela všudypřítomný hlas – „nic nedělej, tady jsi v ráji, tady se dělat nemá.“ Zpočátku to byla pro můj sluch opravdu rajská hudba. Postupně jsem potkávala lidi, kteří, jak se mi zdálo, mé štěstí úplně nesdíleli. Nechápala jsem proč. Najednou mi připadalo, že tam nejsem jen proto, abych jezdila na koni (slečnu už to moc nebavilo), ale i proto, abych přesvědčila lidi, že si toho ráje mají vážit a nereptat. Proč jsou lidi pořád nespokojení? Fakt jsem se snažila… ukazovala všechny ty vymoženosti, co mají, tu krásu, která je obklopuje.
Až mě vyhledal i pán té nádhery: „ty prý máš recept na to, jak být šťastný. Proč já nejsem a proč nejsou ti lidé, pro které jsem tohle všechno zbudoval? Co víc jim mám dát?“ Přemýšlení bolelo a stejně jsem přemýšlela zbytečně. Celou dobu jsem to věděla – ti lidé neměli oč usilovat, nebylo co dokázat, proč se dřít… v ráji se přece nedře. Snažila jsem se to pánovi vysvětlit, ale nedokázal to pochopit. Chtěl, abych dál přesvědčovala lidi, že mají být šťastní. A chtěl, abych byla s ním i jeho dcerou, že mě potřebuje – i když mi nebylo úplně jasné k čemu, když nechápe nic z toho, co se mu snažím vysvětlit.
Ve snu se objevilo i moje dítko. Markétka byla z té nádhery upřímně nadšená. Když zjistila, že si smí vzít cokoli, roztrhala jakýsi slušně velký, krásně zabalený balík sladkostí, jen aby z něj vybrala oblíbené lentilky. Vyfasovala za to ode mě důrazné napomenutí a symbolický štulec. A byla jsem na koberečku – v ráji se smí všechno a vždyť se nic nestalo, všeho je dost. A nikdy, nikdy nesmím nikomu v ráji ani náznakem, ani křivým pohledem ublížit. A safra…
Začalo se mi stýskat po normální vyjížďce. V lese, kde nejsou upravené pískové cestičky. Po cestách, kde nadávám, že jsou šutrovaté, kde se musím vyhýbat větvím a slézat krpály. Osedlala jsem klisnu a vyrazila, projela jsem brankou a byla jsem doma, v našem lese. Sotva jsem si vycválala první známý kopeček, skočila padlý kmen (sakra kdo ho tam nastražil?) a zanadávala na větve, co mě propleskly, objevili se za mnou dva jezdci. Tohle prý nejde. Z ráje se neodchází. Proč se otloukám v lese a riskuji zranění na neupravených cestách, když v ráji můžu… ?
Vrátila jsem se. S jasným vědomím toho, že se nevracím do ráje, ale do vězení a že ti chudáci z ráje potřebují pomoc. Pomoct zjistit, že život přece není o tom užít si a prožít ho v pohodlí, luxusu a nicnedělání. Že štěstí se nedosáhne absencí starostí a nepohody, ale tím, že půjdu za tím, co má smysl. Pěkně v mraze, mezi větvemi a kamením, s rizikem zranění a neúspěchu.
PS: Nic objevného v tom nehledejte, i vědomé komentáře a připomínky jsem si nechala od cesty a snažila se vylíčit jen průběh a pocity snu, který si myslím, že stál za zaznamenání.
Leave a Reply