Není obvyklé, abych zrovna já plodila vyprávěnky o „úúúúžasných konýškách“, ale o Rustym prostě napsat musím. Protože úžasný, to on je. Za tu krátkou chvíli, co jsme spolu mi ukázal úplně novou dimenzi ježdění a co víc, neustále mě postrkuje, abych se sakra snažila, a přesvědčuje, že s ním zvládnu všechno.
Přišla jsem k němu tak trochu nechtěně. Já ani nebyla úplně rozhodnutá, že chci nového koně, bylo dost důvodů proto, abych si ho nekupovala. Abych si to ale srovnala v hlavě, využila jsem nabídky Jany, mé úžasné trenérky, že jich několik zajedem zkusit. Obě plánované byly jemné mladé klisny, obzvlášť ta jedna, černá, vypadala, že to by mohlo být ono. Mám totiž ráda drobnější tmavé koně, naopak nesnáším velké rezaté almary. Večer předtím mi Jana jen psala, ať přijedu o chvíli dřív, že se cestou mrknem ještě na jednoho, že o něm sice nic neví, ale mohl by být fajn.
Když TO vykráčelo z vozíku, přesně jsem věděla, že tohle fakt ne. Velký kostnatý ryzák, němec každým coulem, hrubší hlava s náznakem klabonosu… útěchou mi bylo, že mi Jana předtím kladla na srdce „hlavně nekup prvního, kterýho si vyzkoušíš!!!“ Fajn, jdu ho zkusit, abych si mohla s klidným svědomím koupit tu černou kobylu. Janě se moc líbil a zkoušela přede mnou. Slezla nadšená. Já její nadšení nesdílela. Bylo mi průzračně jasné, že mě ten obr má na hraní a že to, že se mnou krouží halou ve zvoleném chodu je pouze jeho dobré vychování a dobrosrdečnost. Pokusy o nějaký ten malý kruh nebo dokonce práci na dvou stopách jsem bleskem vzdala, abych nevypadala ještě blběji než jsem se cítila. Když jsem po deseti minutách slezla, docela se mi ulevilo a byla jsem poněkud zaskočena, že Jana prohlásila, že mi moc slušel a že jsem se jí na něm líbila. Ta snad musela mít vlčí mlhu…
Na žádném z dalších zkoušených koní jsem se necítila tak bezmocně, i když černou kobylu jsem rychle vyškrtla. Cestou domů jsme to probíraly, já chtěla šimla, Janě se líbil ryzák. Můj muž mi nezapomněl opakovat, že jsem slíbila, že tentokrát si koně nebudu vybírat sama, ale že si dám poradit. Já si totiž vybrat neumím. Hlavním kritériem mého výběru nebývá, jaký ten kůň je (pokud náhodou není černý:-), ale jak moc líto mi ho je. Takže si umíte představit, jaké dárečky si vybírám. Po několika dnech rozmýšlení jsem se rozhodla, že budu věrná svému slibu. Koupím si koně a to toho, kterého mi vybral někdo jiný. Ostatně, dřív dětem vybírali i partnery rodiče a o kolik míň bylo rozvodů…
Pořád jsem si ale nebyla jistá, zda toho koně zvládnu, takže jsem si domluvila ještě jedno vyzkoušení. Bez trenérky, se svým sedlem a venku. Taky mě trochu odrazovala další Janina rada před prvním výletem: „Nehledej chodového koně. Nejsi na to zvyklá, nevysedíš ho.“ A tenhle teda chodový je až až. Překvapivě s vysezením problém není, i když je to pocit bližší pobytu v lodním koši než v sedle koně. Druhá zkouška dopadla na výbornou a musela jsem připustit, že v tom rezavém obrovi vážně něco je. Navíc se projevil jako překvapivě senzitivní. Takže Rusty, tehdy ještě Rudolf, bývalý úspěšný, pak zrazený parkurák, jel domů.
Čas ukázal, že to byla víc než dobrá volba, že barva vážně nejezdí a poslouchat zkušenější se vyplácí. A protože výběr koně je prý podobný jako výběr životního partnera, jediné, co mi vrtá hlavou, je, kterého odborníka oslovím, aby mi vybral manžela, kdyby se současný, kterého jsem si neprozíravě vybrala sama, ukázal jako nevhodný.:-D
Leave a Reply