Nejsem (doufám) ambiciózní matka, která své dítě nutí do všemožných aktivit, aby z něj byl v šesti letech génius. Z vlastní zkušenosti ale vím, jaký je rozdíl v osvojení základu cizího jazyka v dětství a později. Rozhodla jsem se proto dceru brzy po osvojení češtiny seznámit s angličtinou, a to způsobem, který by byl co nejpodobnější procesu, jakým se děti učí mateřštinu. Vzhledem k tomu, že jsem nenašla nikoho dostatečně zkušeného a ochotného, pustila jsem se do učení vlastního dítěte sama. Výsledky budou pravděpodobně vidět až za pár let, ale přesto se ráda podělím o pár postřehů již nyní.
Markétka nevyrůstá v cizojazyčné rodině ani prostředí, ani není ve stálém kontaktu s anglicky mluvícími lidmi. Zhruba do věku tří let se naše cizojazyčné náznaky spíše míjely účinkem, dcerka byla zmatená, když jsme přešli na cizí jazyk a nejevila žádnou snahu porozumět. Zpravidla jsem byla při svých pedagogických pokusech usazena rozzlobeně pronesenou větičkou „Nemluv tak!“ Byla ochotná vzít zavděk pouze oblíbeným Muzzym. Krátce po dosažení třetího roku se situace změnila a dítko přestalo být odmítavé, dokonce jevilo zájem o to, jak se která slovíčka řeknou. Podle paní docentky Šulové z FF UK by děti v době osvojování mateřštiny, tedy alespoň do tří let, neměly být rušené cizím jazykem, je proto možné, že Markétku další jazyk v tomto období opravdu rušil a mátl.
Začaly jsme tedy zařazovat angličtinu do svých her a oprášily jsme dětská leporela. Zpočátku jsem se snažila dítě přimět k řeči, tj. opakovat po mně a reagovat na otázky. Záhy jsem zjistila, že to není dobrý způsob. V tomto období se dítě nedokáže učit cíleně a vrůstání do cizího jazyka musí probíhat pozvolně. Důležité je zejména spojení s nějakou zajímavou činností a vlastní aktivita dítěte. Podle amerického lingvisty Stephena Krashena by se osvojení cizího (druhého) jazyka mělo podobat osvojení jazyka mateřského. Je důležité tzv. předřečové období, kdy dítě ještě samo nemluví, ale naslouchá a vstřebává jazyk. Mělo by mít možnost setkávat se s jazykem v různých situacích a při různých aktivitách, spojovat jej s hrami a činností. Optimální je interakce v příjemné atmosféře s člověkem, který tímto jazykem mluví, ovšem bez nutnosti reagování dříve, než je dítě připravené. Později, když již dítě rozumí, je primární odezvou činnost. Tedy ne verbální odpověď, ale splnění prosby. Až později dítě postupně začíná mluvit. Tento postup by měl platit i při výuce dalšího jazyka.
Napadá mě souvislost s teorií vrozené generativní gramatiky amerického lingvisty Noama Chomskeho. Jedná se o to, že děti se již rodí s předpoklady pro tzv. univerzální gramatiku. Jedná se o jazykový vzorec, šablonu, do níž mohou dosadit jakýkoli světový jazyk. Pro porozumění a pochopení jazyka a následné dosazení do šablony pravděpodobně potřebují předřečové období, kdy nemluví a pouze „vstřebávají a dosazují“.
Markétka v schaffhausenské pevnosti
Nemohu zatím posoudit, nakolik mé dítě využije nyní získaný jazykový potenciál v budoucnu, mohu ale popsat výsledek po necelém roce „hraní s angličtinou“. O prázdninách jsem dcerku vzala s sebou na několikadenní setkání se zahraničními kolegy do Švýcarska. Komunikovalo se samozřejmě jen v angličtině a víceméně automaticky jsem přešla na angličtinu i ve styku s ní. Nemohu říct, že by zpočátku nebyla překvapená, ale do nové situace se vpravila skoro rychleji než já. Překvapilo mě, jak rychle se „aktivoval skrytý potenciál“. Dítě se sice během tak krátké doby nedokázalo naučit nová slovíčka nebo mluvit v celých větách, udivovala mě ale její schopnost porozumět, v souvislém celku odhalit známá slovíčka a vydedukovat alespoň přibližný smysl řečeného. Mou nejsilnější vzpomínkou na celé setkání asi zůstane prohlídka pevnosti ve Schaffhausenu, konkrétně chvíle, kdy má dcerka přerušila dlouhý a monotónní výklad průvodce pobouřeným „Co ten pán říká o koních? Sem by se přece koník nevešel!“ (Stáli jsme ve věži a řeč skutečně byla o koních, tedy spíše o dobývání pevnosti jezdci na koních.)
Schopnost diferencovat fonémy klesá již od osmého měsíce života, naštěstí ale klesá poměrně pomalu až do puberty. Z tohoto hlediska je Markétka díky svému věku ve výhodě a lze předpokládat, že jednou získaná schopnost rozlišovat i fonémy anglického jazyka jí zůstane i v případě, že by jazyk zapomněla a po delší době se k němu vrátila. Souvislost mezi dobou, kdy se začali učit cizí jazyk a schopností porozumění mluvenému pozorují ostatně nejen učitelé cizích jazyků u svých žáků, ale sama na sobě i většina lidí, kteří se v dětství cizí jazyk učili. Z tohoto důvodu by se tedy měla výuka zahájit před pubertou. Otázkou, na niž se názory odborníků různí, je pouze přesné časové období (viz např. rozbor této problematiky v Psychologii dnes z listopadu 2006).
Někteří psychologové se domnívají, že je vhodnější vyčkat nástupu dítěte do školy a začít s cizím jazykem až po kvalitním osvojení mateřštiny, tedy i čtení a psaní. Jako důvody uvádějí většinou větší zralost dítěte, snazší a efektivnější učení. Osvojené čtení a psaní též poskytuje větší výběr aktivit. Svou roli pravděpodobně hraje i osobní zkušenost s příliš ambiciózními rodiči, kteří ve snaze, aby jejich dítě bylo co nejlepší nebo co nejlépe připravené, ho mohou přetížit a zahltit. Jiní (viz např. Mertin, V., Gillernová, I.: Psychologie pro učitelky mateřské školy, vydáno v Portálu 2003) jsou toho názoru, že je vhodné začít s výukou cizích jazyků ve věku předškolním. Kromě již zmíněné schopnosti diferencovat fonémy a zvýšené citlivosti na jazykové podněty vyzdvihují absenci zábran a kontroly.
Tohle všechno jsem měla možnost na své dcerce pozorovat. Je velmi společenská a do seznamování s novými lidmi se vrhla s vervou a nadšením, jaké by jí leckterý pokročilý student mohl závidět. Nejvíce mě ale udivovala samozřejmost, s jakou reagovala na otázky a vybídnutí v cizím jazyce. Někdy reakce nebyla správná, protože zcela neporozuměla, ale vždy byla samozřejmá a spontánní a na dítěti bylo vidět, s jakou dychtivostí cizí jazyk chytá. Doufám tedy, že mé rozhodnutí učit své vlastní dítě nebylo chybné a krom příjemně tráveného času přinejmenším dcerku motivovalo k další výuce.
(Tento článek vyšel v časopise Psychologie Dnes 1/2008)
Leave a Reply