I. Úvodem o porovnávání „klasických“ přístupů a NHS

Natural horsemanship se u nás v posledních letech uchytil a získal velkou popularitu jako protipól tradičního ježdění. Jeho zastánci většinou říkají, že proto, že tradiční ježdění je násilné a nešetrné ke koni. Nedává možnost volby – jezdec disponuje udidlem, bičíkem, ostruhami, pomocnými otěžemi, tedy prostředky k možnému ovládnutí a donucení koně. Naproti tomu, natural horsemanship s koněm komunikuje. Učí jej mít práci i svého člověka rád a nabízí koni možnost volby a prostor k vyjádření. Tímto „prostorem“ má většina učitelů NHS na mysli kruhovou ohradu, zkrátka kruhovku. Kůň není omezován vodítkem, může od člověka utéci a svobodně projevit svůj názor. Má tedy možnost volby.

Raději hned v úvodu napíšu oč mi jde. Základní myšlenkou celého textu je, že systém výcviku koně podle NHS není lepší (ale ani horší) než „klasika“. Pokusím se na základě etologických poznatků a studií doložit, že principy NHS nejsou pro koně přirozenější ani méně násilné. Že jakékoli učení funguje stejně – na základě pozitivní nebo negativní motivace. A zda je výcvik „koňsky přívětivý“ ani tak nezáleží na technikách, ale na tom, který typ motivace převažuje. Natural horsemanship má stejně účinné techniky negativní motivace jako přístup klasický, jen jsou zabalené do hezkých frází. Oblíbený argument vyznavačů NHS je, že „záleží na přístupu, není chyba natural horsemanshipu, že někdo tomu nerozumí a (např.) honí koně v kruhovce.“ Na to lze odpovědět citací z „Marečka“: „Ano… dobře… ovšem tak tomu není…“

Při srovnávání jednotlivých přístupů není možné hodnotit jen několik nejlepších jedinců a podle nich usuzovat, že jeden přístup je dobrý a jiný ne a omlouvat (byť i pravdivě), že ostatní nepochopili. Buďto je potřeba hodnotit „průměr“, což je ale velmi problematické, nebo je potřeba srovnávat obecné teze a postupy zejména z hlediska převažující pozitivní či negativní motivace a používaných prostředků – nakolik účinné (a tedy i zneužitelné) mohou být. A jakým „potenciálem nátlaku“ disponují. Oprostěme se tedy od konkrétního podání různých učitelů NHS a podívejme se na základní teze NHS, na nichž se většina těchto alternativních přístupů shoduje a jejichž prostřednictvím se vymezuje oproti „klasice“:

1. Kruhovka „dává koni relativní svobodu a možnost volby – může kdykoli utéci.

2. Horsemanship vychází z pozorování chování koně v jeho přirozeném prostředí… Podstatou tréningu je skutečnost, že my vstupujeme do světa koní a chováme se jako součást koňského stáda. Natáčení ucha ke člověku, pohled oběma očima, olizování a žvýkání jsou znaky, kterými koně mezi sebou dávají najevo, že druhého jedince respektují a uznávají jako vůdce.

Citace jsem si vypůjčila z knihy Václava Bořánka, podobná znění jsem našla i v dílech Pata Parelliho, Montyho Robertse a článcích dalších uznávaných autorit NHS, domnívám se proto, že je mohu prohlásit za charakteristiky, platící pro většinu (ne-li všechny) směrů NHS. Třetí věta vychází z učení Montyho Robertse, ale tato řeč těla je používaná i dalšími učiteli NHS.

Výše uvedené teze považuji za základ, jímž se zástupci NHS vymezují vůči „klasice“. Každé z nich tedy věnuji samostatný článek a zkusím porovnat pohled příznivců NHS s etologickými poznatky a studiemi. Poslední díl bych ráda věnovala sumarizaci a porovnání pozitivní a negativní motivace v „přirozeném“ i „klasickém“ přístupu a riziku vzniku rezignace a naučené bezmocnosti u koně. Protože právě LH a debaty kolem něho mě k tomuto tématu přivedly.

Tento úvod mohu zakončit slovy Václava Bořánka: Nemusíte se mnou souhlasit, ale můžete o tom aspoň přemýšlet.

Pozorný pohled oběma očima – do stáda přišel nový kůň.

Není to uvolněný výraz v přítomnosti důvěryhodného vůdce.

Citace (první dvě teze a poslední věta) jsou použity z knihy Václava Bořánka Horsemanship – přirozené jezdectví (nakl. Harmony 2005)