II: Kruhová ohrada, jak se vám líbí?

První teze: Kruhovka dává koni relativní svobodu a možnost volby – může kdykoli utéci.

K nám se používání kruhovky dostalo z amerických rančů. Původně byla používána na krocení divokých koní. Mívala ještě uprostřed kůl nebo strom, k němuž se koně uvazovali, aby krocení bylo jednodušší. Naproti tomu pak volný pohyb v kruhovce a možnost koně od „krotitele“ odejít, byť i na celkem malý kruh, byl obrovský pokrok. Je ale kůň v kruhovce svobodný? Přesněji řečeno, cítí se kůň v kruhovce natolik svobodně, aby se svobodně choval a rozhodoval?

Položme si nejprve otázku, jak se kůň v kruhovce vlastně cítí. Průměr kruhovky má být 16-20 metrů, člověk, stojící ve středu kruhovky, je tedy vzdálen od koně 8-10 metrů. Osobní prostor koně je zhruba čtyřmetrový ovál. Do něj si koně vstupují pouze v případě velmi blízkých vztahů (např. matka s hříbětem). Vstupuje do něj také dominantní kůň podřízenému, čímž podřízeného nutí k ústupu. Za osobním prostorem koně je ale ještě meziprostor, úniková vzdálenost, jejíž velikost je individuální. Záleží na osobnosti koně i na objektu. Na téma problematiky vzdálenosti koní, která vyvolává negativní emoce a zvyšuje riziko konfliktu byl prováděn nejeden výzkum. Jako bezpečná vzdálenost (z hlediska emocí a rizika konfliktu) bylo vyhodnoceno deset a více metrů.(1)

Znamená to tedy, že v kruhovce menší než 20 metrů (uvažujme o člověku, stojícím po většinu času ve středu), ‚průměrný‘ kůň nemá šanci dostat se od člověka do vzdálenosti, kterou on sám vnímá jako pohodlnou a bezpečnou. Podle Václava Bořánka je ale optimální rozměr kruhovky 16-20 metrů. Přestože i on udává, že ve větších tvarech se koně cítí lépe.

Navíc, koně jsou zvířata otevřených prostor. A jako takoví jsou přirozeně klaustrofobní. „Narozdíl od predátorů, kteří v úkrytu vyčkávají a číhají, přežití koní záviselo na jejich schopnosti se vyhnout místům, kde by mohli být lapeni. Jakýkoli malý prostor, který koni brání v útěku před skutečným nebo domnělým nebezpečím, může vyvolávat úzkost.“ (2) A také často vyvolává. Tolerance ke stísněným prostorám je u každého koně jiná, někteří si zvyknou, jiní mají větší či menší potíže s jakýmkoli omezením. Pro koně, zvyklého na box, je kruhovka relativně prostorná (opět si všimněte, že je nutno použít výraz „relativně“), ale venkovní koně, boxovému režimu neuvyklí, se budou cítit stísněně.

Útěk k ničemu

Václav Bořánek píše: „Koně jsou velmi chytří a pokud uběhnou několik kol, což může ve skutečnosti představovat velkou vzdálenost, a najdou vás na stejném místě jako předtím, začnou o tom přemýšlet.“(3) Narozdíl od pana Bořánka se nedomnívám, že by koně byla velmi chytrá zvířata, nicméně dokáží rozpoznat, že pohyb po kruhovce není útěk. Cílem útěku je totiž vzdálit se do bezpečné vzdálenosti a to v kruhovce není možné. Jaká je bezpečná vzdálenost? Z textu výše je patrné, že deset metrů je minimum, kromě sebejistoty koně to ale záleží i na objektu, který vyvolává strach. Zatímco v případě klidně stojícího člověka deset metrů pravděpodobně postačí, v případě člověka např. švihajícího bičem, je tato vzdálenost zcela nedostatečná.

Malý prostor je i důvodem, proč se právě v kruhovce často projeví „nedostatek respektu“ koně nebo proč jindy v zásadě nekonfliktní koně mohou i zaútočit. Nemožnost udržení bezpečné vzdálenosti a požadavky na koně (třeba „určení směru a rychlosti jeho pohybu“) vedou k tomu, že se kůň brání. Brání se spolupráci a protože to nemůže udělat útěkem, zkusí to s útokem.

Proč tedy koně v kruhovce běhají, když jsou dost chytří na to, aby poznali, že nemohou utéci? Pohyb je jejich přirozenou reakcí na ohrožení a přirozeným způsobem, jakým řeší problémy. V přírodě totiž většinu jejich problémů vyřešil. Odvedete-li koni jeho stádo nebo hříběti jeho matku, bude pobíhat podél hrazení a ržát. Jistě ale ne proto, že by se pobíháním kolem plotu přibližoval vytouženému cíli. Pouze bude řešit problém tak, jak je pro něj přirozené (4) a ventilovat své napětí. Proč by tedy měl mít v kruhovce pocit, že utíká od nebezpečí, když se od něho nevzdaluje? Je pravda, že pro koně ve stresu je příjemnější běhat než stát. Stejně jako člověk, nervózní před zkouškou, přechází sem a tam, tak i zvíře své napětí ventiluje pohybem.

Že kůň ví, že v kruhovce neuteče, nejlépe dokládají experimenty, v nichž se s koňmi pracovalo v kruhové ohradě a potom ve volnosti. Výsledky takového experimentu publikovala např. Konstanze Krueger z oddělení pro výzkum chování koní z univerzity v Regensburgu. Koně byli nejprve naučeni následovat (bez vodítka) člověka v kruhovce. Pokud následovat nechtěli, nebyli k tomu nuceni, ale byli odehnáni. Měli tedy na výběr: buďto klidně následovat vůdce (krokem) nebo „útěk a práce“.(5) Pokusní koně (vyjma tří) se rychle naučili v kruhovce člověka následovat. V další fázi experimentu k nim tentýž člověk přišel na pastvině, 30 minut s nim strávil „pasivně“ (nebo je čistil) a poté je vybídl k následování. Z 26 koní (zvyklých na lidi a ošetřování) pouze jeden svého člověka po čištění následoval. Pouze o trochu lepší to bylo u koní, kteří byli drženi sami nebo v párech ve výbězích.

Výsledky tohoto výzkumu dle autorky dokládají, že toto chování koně v kruhovce „je naučené a vázané na prostředí.“(6) Kůň si tedy velice dobře uvědomuje, že v kruhovce sice může utíkat, ale nemůže utéci. Běhání působí jako negativní zpevnění a koně se rychle naučí, že je pro ně výhodnější člověku vyhovět než se muset pohybovat na poměrně malém kruhu.

Pohodlí pro koně nebo pro lidi?

Z výše uvedeného vyplývá, že rozměry kruhovky odpovídají spíše potřebám lidí než koní. A jak je to s tvarem? Předchůdcem kruhové ohrady je picadero – čtverec. Stále je některými lidmi preferován, ale je jich minimum. Přitom čtverec se jeví z výcvikového hlediska praktičtější – nejenže v něm kůň může běhat dokola stejně jako v kruhovce, ale je možno koně gymanstikovat střídáním narovnání a ohnutí v rozích a máme k dispozici i rovnou stěnu, podél níž lze lépe provádět třeba cviky na dvou stopách.

Jaké jsou naproti tomu výhody kruhovky oproti picaderu? Tytéž co nevýhody – kruhovka nemá rohy, které skýtají koni jakýs takýs úkryt a příležitost k zastavení či otočení. Pro člověka je tedy snazší koně ovládat v kruhovce než v picaderu, zatímco kůň se v picaderu cítí bezpečněji. Na další důležitý aspekt poukazuje K. F. Hempfing, mimochodem zastánce práce v picaderu: „My lidé se obyčejně zdržujeme v hranatých – obdélníkových místnostech. Faktem je, že lidé, kteří se dlouho zdržují v kulatých místnostech, brzy ztratí orientaci a nakonec dokonce onemocní. Se zvířaty je to podobné.“(7) Skutečně, takové psychologické experimenty (s lidmi) byly prováděny. A na nevhodnost chování rybiček v efektních kulatých akváriích, které vede často až k úhynu, upozorňují zkušení akvaristé velmi často. Přesný důvod úhynu znám není, spíše než psychika to bude spíš špatný poměr vody vůči ploše hladiny, který omezuje možnost výměny plynů, ale kdoví. Kůň se ostatně v kruhovce nezblázní ani neonemocní, ale optimální tvar to pro něj opravdu není.

A ještě pár slov ke stěnám kruhovky. S dovolením ocituji, co zaznělo v diskuzi o kruhovce na Equichannelu od přispěvatelky „fran“: „Myslím, že to byl Tom Dorrance, který řekl, že pokud ti k ohrazení kruhovky nestačí natažený provázek, uber tlaku.“ Kdyby všechny kruhovky byly pouze z nataženého provázku, byl by tento můj článek bezpředmětný. Všichni ale víme, jak málo je kruhovek z nataženého provázku. V. Bořánek pro změnu uvádí, že „kulatina, trámky či fošny musí být masivní a pevné vzhledem k tomu, že pokud špatně odhadnete citlivost koně, ten se nesmí v žádném případě zranit při pokusu o proražení směrem ven.“(8) Mimoto doporučuje horní hranu ohrady ve vyši ramen, protože „pokud bývá ohrada nižší, velcí koně často neodolají a pokusí se přeskočit.“ Postrádám doporučení tenkého provázku. O ten se přece koně nezraní už vůbec…

Vraťme se nyní k tezi na začátku této úvahy: „Kruhovka dává koni relativní svobodu a možnost volby – může kdykoli utéci.“ Je pravdivá? V zásadě ano. Relativní svobodu skutečně dává. Umožňuje koni ventilovat svůj případný stres a diskomfort pohybem. Je potřeba ale nezapomenout důležité slůvko „relativní“. Horší je to s možností volby – není nepodobná scénce ze známého českého fimu: „vyber si úplně dobrovolně – buď ten oběd sníš, nebo ti nařežu.“ Horsemani sice koně „neřežou“, ale volba je stejná – buď přijmeš moje pravidla hry nebo „útěk a práce“, tedy negativní motivace. Od kritizované „klasiky“ se liší pouze způsobem negativního zpevnění. Ač to tak jistě mnoho zastánců NHS pochopí, účelem článku není odrazování lidí od práce v kruhovce. Stejně jako na jízdárně, i práce v kruhovce může být dobrá nebo špatná. Je to jen upozornění, že samotný fakt, že vyměníme jízdárnu za kruhovku ještě koni žádný benefit nezaručí. A že navzdory tvrzení, že natural horsemanship vychází z potřeb a znalosti chování a komunikace koní, již samotná konstrukce kruhovky tomuto faktu odporuje.

Odkazy a citace:

1. viz Durrutya, M.: Velká etologie koní. Hipo-dur Košice – Praha, 2005

2. Scoggins, D. R.: Claustrophobia and horses. http://www.livestocktrail.uiuc.edu/horsenet/paperDisplay.cfm?ContentID=6791

3. Bořánek, V.: Horsemanship Přirozené jezdectví. Harmony, 2005

4. viz Williams, M.: Známe svého koně. Arca JiMfa 1995

5. termín z knihy V. Bořánka – viz (3)

6. Krueger, K.: Behaviour of horses in the „round pen technique“. In: Applied Animal Behaviour Science 104 (2007)

7. Hempfing, K. F.: Tanec s koňmi. Brázda, 2007.

8. Bořánek, V.: Horsemanship Přirozené jezdectví. Harmony, 2005