III. Co se v NHS říká a neříká

Druhá teze: Horsemanship vychází z pozorování chování koně v jeho přirozeném prostředí…Podstatou tréningu je skutečnost, že my vstupujeme do světa koní a chováme se jako součást koňského stáda.

Nejoblíbenějším argumentem vyznavačů NHS přístupů je, že jsou založeny na chování, které je pro koně srozumitelné – je totiž založeno na vzorcích chování koní ve stádě. Zaměřím se více na tři pojmy, které vždy zazní, když se porovnává NHS a „klasický přístup“: přirozenost, nenásilnost a větší srozumitelnost pro koně. O jaké chování konkrétně jde? V čem se člověk může chovat jako jiný kůň ve stádě?

Domnívám se, že se mluví především o těchto čtyřech oblastech:

1. Ovládat řeč těla – postoj a držení těla, napětí svalů a výraz obličeje.

2. Nenásilně vybudovat důvěru a respekt způsobem, jakými reagují koně mezi sebou ve stádě.

3. Dokázat interpretovat řeč těla koně a všímat si „znaků podřízenosti“.

4. Aplikací bodů 2 a 3 se stát pro svého koně alfa koněm – respektovaným vůdcem stáda.

Bod 1: Důležitost řeči těla

Každý, kdo je nějakou chvíli u koní, si již jistě všiml, že jsou lidé s „charismatem“. Už půl hodiny koně přemlouvám a možná i nutím, aby do té proklaté říčky (přepravníku, tmavé stáje, úzké uličky,…) vstoupil. Přistoupí někdo jiný, vezme do ruky vodítko a kůň jej bez mrknutí oka následuje. Proč? Jedním (ne jediným) z důvodů může být, že z toho člověka vyzařuje klid a sebejistota, což já jsem už v zápalu „boje“ ztratila. Nebo možná nikdy neměla. Třeba dokáže lépe než já koně přesvědčit, že mu může věřit. Narozdíl od nás lidí, kteří se dáme oblbnout pochlebujícími nebo rádoby upřímnými slovy, koně jsou mnohem lepší pozorovatelé. Nerozumějí tomu, co říkáte, ale perfektně rozumějí zabarvení hlasu a hlavně gestům i nepatrným náznakům těla.

Vizuální komunikace je pro koně typická. Narozdíl od predátorů, kteří se řídí hlavně čichem, pro kopytníky, žijící na otevřených prostorách je dominantním smyslem zrak. Na pozorovacím talentu v přírodě záleželo jejich přežití. Je tedy přirozené, že koně pozorují nás i ostatní koně a podle toho reagují. Není nutné, abyste nespravedlivě potrestali svého koně, chcete-li vzbudit nedůvěru. Koně si dobře všímají i vašeho chování k ostatním. A naopak, je-li váš kůň ve stádě otloukánek a vy odeženete výše postaveného jedince tak, aby toho vašeho neuzurpoval, získáte tím úctu vašeho koně. Řeč těla je tedy nesmírně důležitá. M. Duruttya uvádí, že „nedokonalá komunikace přináší neklid, nespokojenost, izolovanost a mnohé další těžkosti.“(1)

V tomto vidím přínos NHS. Nejistý nebo naopak příliš sebejistý člověk, který nemá ponětí, jak jeho gesta na koně působí, se zde může naučit uvědomovat si i korigovat své chování tak, aby působil lépe. Umění „vypnout se“, které učí např. Václav Bořánek je proto velmi šikovný způsob, jak se naučit ovládat řeč svého těla a v začátcích vztahu může pomoci získat důvěru koně a lépe mu vysvětlit své požadavky. Naštěstí koně jsou zvířata velmi učenlivá a ve styku s lidmi od narození. Mají proto pro tyto divné tvory mnoho pochopení a chovají-li se lidé alespoň trochu rozumně, koně se snaží pochopit a vyhovět.

Bod 2:Budování respektu – přirozené, nenásilné a srozumitelné?

Asi nejkontroverznější a nejčastěji odsuzovaná část učení NHS. Právem, domnívám se. Zároveň je to to první, s čím se při učení NHS setkáte, není proto možné to nějak obejít. Různí učitelé NHS postupují různě, princip je ale stejný. Monty Roberts získává respekt tím, že koně odhání a čeká na známky podřízenosti. Pat Parelli k vybudování respektu používá laterální lonžování.(2) Více či méně podobné techniky jsou charakteristické i pro další učitele NHS. Obecně lze říci, že se respekt získává tím, že člověk uvede do pohybu koňské nohy, tedy přiměje koně k pohybu, při němž určuje rychlost a směr. Slovy Václava Bořánka: „Na to, aby vás kůň začal během krátké chvíle respektovat stačí většinou pokyn: „Dodržuj rychlost a směr.“ Ve velmi krátké době zjistíte, že vaše hodnota v jeho očích stoupá.“(3) Poté se čeká na signál koně, že se podvoluje. Ponechám stranou diskutabilnost budování respektu.

Podívejme se, jak tyto praktiky vnímají koně, kteří ještě nebyli trénováni podle NHS principů a tudíž nevědí, „která bije“. Jak vypadá opravdu nezkušený kůň ve chvíli, kdy je odehnán/vyslán na kruh/přinucen k pohybu (vyberte si výraz, který vám zní nejlépe)? Podle Václava Bořánka, ve chvíli, kdy chceme, aby se kůň vzdálil z našeho prostoru, máme koňské nohy vyzvat k pohybu jakýmkoli způsobem. U méně citlivých koní můžete použít veškeré možné zastrašovací prostředky, které vás v té chvíli napadnou. Účelem je tedy zastrašení, aby kůň opustil váš prostor.

Co na to kůň? Celé jeho tělo se napne a dostává do stavu pohotovosti. Hlava se zvedne, uši nastraží. Pozor, tady jde o krk. Ten uprostřed není kůň, je to příslušník jiného živočišného druhu a útočí. Méně sebevědomí, bázlivější, nebo temperamentní se pokusí dostat se od toho rušícího objektu (tedy cvičitele) co nejdál. I když zjistí, že není kam utéci, buďto pokračují v běhu nebo se otočí oběma očima k predátorovi a zůstávají ve střehu. Lze říci, že v tuto chvíli má skutečně člověk maximum koňské pozornosti a respektu. Rozhodně ale ne důvěry. Kůň v pohybu nebo v napjatém postoji (podle toho jak predátor dovolí) čeká, co se bude dít. Sežere mě nebo ne? Predátor svou agresi nestupňuje, naopak polevuje a uvolňuje držení těla. Ta úleva! Kůň jihne, napětí svalů povoluje, hlava i uši poklesávají. Může se objevit olizování nebo žvýkání.

Odhánění pro koně nikdy není hra. Člověk není částí jeho stáda a kůň to dobře ví. Naopak člověk patří k druhům, kteří pro koně představují hrozbu. Je víc predátor (což je ovšem sporné, přece jen pocházíme z opic), zatímco koně jsou vždy kořist. Jakýkoli náznak hrozby syrový kůň nikdy nebude vnímat jako posílení pozice výše postaveného kolegy, ale jako útok predátora. Naštěstí koně jsou už domestikovaní poměrně dlouho a většina jich je zvyklá na lidi a jejich nevypočitatelnost od malička. Jsou tedy vůči jejich chování do jisté míry imunní a ani jejich reakce při odhánění nejsou zcela přirozené. Lze tedy říci, že NHS je přirozené – chováme se zcela dle své predátorské přirozenosti. Stejně tak reaguje kůň – má se před námi na pozoru a získává respekt.

Jak to chodí ve stádě

Nejedná se ale o vzorce stádového chování. Předně proto, co již bylo uvedeno, my nejsme koně a koně to dobře vědí. Za druhé, situace v kruhové ohradě je naprosto nepřirozená a situaci ve stádě nepodobná. Jistěže ve stádě výše postavený jedinec odhání níže postaveného ze svého prostoru, od vody nebo od klisen. Nebylo ale pozorováno, že by čekal na „známky podřízenosti“ ani nebylo pozorováno napojení či „přátelská hra“ mezi jedinci v podobném vztahu. Zatímco člověk odhání koně, dokud ten k němu nezačne vysílat signály podřízenosti nebo nenatočí obě oči a poté se jím zabývá (třeba přátelskou hrou), výše postavený jedinec ve stádě prostě toho níže postaveného odežene, odkud potřebuje, a dál se jím nezabývá.

Mám svého koně v náctihlavém stádě na pastvině už několik let. Jelikož je nízko ve stádové hierarchii, je odháněn poměrně často. Neviděla jsem ale nikdy, že by jej ihned poté nadřízený kůň nechal přiblížit a prokazoval mu pozornosti jako je péče o srst nebo jiné komfortní chování. Vlastně jsem neviděla nikdy komfortní chování dvou jedinců na výrazně odlišných hierarchických pozicích. I z odborné literatury(4) vyplývá, že si je prokazují navzájem spíše koně na podobném hodnostním stupni. A už vůbec jsem nikde v etologické literatuře nenašla žádné zmínky o tom, že by někdy byl pozorován vzorec chování odehnání – známky podřízenosti – komfortní chování. A to přesto, že výzkumy a pozorování v této oblasti byly prováděny po robertsovském boomu. Naopak, zmínky jsou spíše o tom, že dominantní koně, kteří vyžadují respekt tím, že ostatní odhánějí, nebývají oblíbenými členy stáda a ostatní je nevyhledávají. O tom ale více níže.

Pro zajímavost ještě popis, jak vypadá dominantní kůň, vyhánějící podřízeného z prostoru, který chce pro sebe: „…natáhne horizontálně hlavu ve směru druhého koně a příznačně sklopí uši těsně k temenu hlavy. Nejdříve jsou jeho zuby schované pod pysky, avšak když tato podoba hrozby nepřinese očekávaný efekt, agresor obnaží zuby, otevře ústa a svou oběť kousne, někdy i opakovaně.“(5) Skutečně si nedokážu predstavit, jak si zkušený horseman může myslet, že jeho řeč těla dokáže napodobit vůdčího koně více, než predátora jiného druhu.

Bod 3: Známky podřízenosti

Většina horsemanů od koně očekává méně nebo více výrazné známky, svědčící o tom, že se kůň podřizuje. Které to jsou? Uvolnění těla, sklonění hlavy, „zjihnutí“. Podle M. Robertse olizování, žvýkání. Přiznám se, že tohle mě zaujalo. Hlavně proto, že u svého submisivního valacha ve stádě jsem pozorovala různé známky podřízenosti, ale žádnou z těchto popsaných. Zdá se, že nejsem jediná. Všechny tyto známky spíše než o podřízenosti svědčí o prodělaném stresu. Uvolnění těla a „zjihnutí“ je přirozená reakce, vlastní i člověku. Dostavuje se poté, kdy se jedinec dostal do stresu, na který reaguje napnutím celého těla, vystřelením hlavy vzhůru a úprkem. Po zjištění, že mu nejde o život se napětí uvolní, hlava poklesne… je to tedy přirozená reakce na náhlý stres a je pozorovatelná i u koní ve volnosti. Nejedná se o známky podřízenosti.

Co se týče Robertsova olizování a žvýkání, že se nejedná o koňské vyjádření podřízenosti, na tom se shoduje dnes snad většina etologů a specialistů na koňské chování.(6) Jedná se o vyjádření, že zvíře je v tenzi, cítí se ohroženo a stresováno. Jednou z domněnek, vysvětlujících tuto aktivitu, je, že se jí zvíře staví do pozice mláděte, čímž uklidňuje nejen agresora, ale především sebe. Jedná se vlastně o tzv. přeskokové jednání, vlastní nejen zvířatům, ale i lidem. Zde je srozumitelná definice přeskokového jednání: „Člověk, a nakonec i zvíře, činí náhražkově něco, co zdánlivě nesouvisí s celkovým sledem chování a je v dané situaci na první pohled zbytečné a bezúčelné, jen proto, aby se takzvaně odreagoval. Přeskoky do nesouvisejícího jednání napomáhají uvolnění nadměrného nervového napětí, a proto bývají také méně přesně označovány jako uvolňující reakce.“(7)

Bod 4: Stát se alfa-koněm

Dalším oblíbeným mýtem někerých vyznavačů NHS je, že vybudováním respektu se stanete pro své zvíře alfa-koněm, dominantním vůdcem stáda, jemuž bude důvěřovat a následovat jej. Proti tomuto dominantnímu jedinci postavil Mark Rashid svého „pasivního vůdce“. Vybrala jsem několik úryvků, které pojem pasivního vůdce srozumitelně (a stručně) vysvětlí: „…kůň, jenž vede svým příkladem, ne silou. Kůň nesmírně spolehlivý a důvěryhodný, jakého většina koní nejen ochotně následuje, ale vlastně i vyhledává… Role vůdce tomuto koni připadla pasivní cestou. Jinými slovy, tento kůň o pozici vůdce neusiloval, ale když byl jednou vybrán, neodmítl ji.“

Více zdrojů uvádí, že se ve stádě vedle alfa-koně často nachází další zvíře vysoko na hierarchickém žebříčku, které často stádo vede, ale narozdíl od alfa-koně je neterorizuje. Často to (narozdíl od alfa-zvířete) bývá starší, inteligentní a zkušená klisna. Pokud bych skutečně věřila, že můj kůň mě vnímá jako člena stáda, určitě bych chtěla být v jeho očích raději pasivním vůdcem než alfa koněm. A jak toho docílit? Dle Marka Rashida: „Dříve než lze koně (či osobu) za případného pasivního vůdce považovat, musí napřed projevit vlastnosti, které činí jeho výběr žádoucím. K těmto vlastnostem patří klidná důvěra, důvěryhodnost, důslednost a snaha nepoužívat násilí.“(8)

Je to mnohem větší výzva a dlouhodobější úkol si koňův respekt zasloužit tím, že se se mnou bude cítit dobře a bezpečně, než jej vybudovat v kruhovce. A hlavně, není to tak, že kůň pracuje, zatímco my se „vypneme“ (abychom se „zapli“ pouze v případě, že je potřeba zasáhnout), ale je to dlouhá, vlastně nikdy nekončící práce na sobě, na každém svém gestu, mnoho promýšlení oprávněnosti našich požadavků a perfektní sebekázně a sebeovládání.

Nenásilnost a lepší srozumitelnost

Nahoře jsem uvedla, že se vedle přirozenosti NHS přístupů zaměřím na lepší srozumitelnost a nenásilnost. Lepší srozumitelnost NHS přístupů je vysvětlována tím, že je používán jazyk, jakým spolu komunikují koně mezi sebou. Mluvíme tedy jazykem, který koně znají a on nám od počátku rozumí, což pro něj činí výcvik jednodušší. Z výše uvedeného je patrné, že tak to úplně není a být nemůže. Kůň nás nevnímá jako koně, ale jako jiný živočišný druh a porozumění a žádoucí reakce se tudíž učí (byť jednoznačná řeč těla mu to jistě usnadní) stejně jako při jakémkoli jiném způsobu tréningu. Není důležité, jaký přístup zvolíte, důležité je, abyste byli konzistentní, správné chování odměňovali a nesprávné (ani nevědomě) nepodporovali. NHS je pouze jiný systém, je ale založený na učení stejně jako systém „klasický“. Jeho výhoda tkví v tom, že je velmi dobře propracovaný systém pozitivní a negativní motivace a jasné, snadno naučitelné pomůcky, tudíž se koni jednoznačně sděluje, co se po něm požaduje. Za takových okolností se kůň učí lépe než když cvičitel pouze trestá nesprávné reakce, ale zapomíná uvolňovat tlak a pochválit, když zvíře zareaguje správně. Za svou vysokou účinnost NHS tudíž nevděčí větší přirozenosti, ale tomu, že se jedná o perfektně propracovaný a jednoznačný systém, snadno vysvětlitelný a naučitelný pro lidi i pro koně. Není zanedbatelný ani důraz na řeč těla, o které jsem psala v prvním odstavci.

Zda je NHS nenásilné, záleží hlavně na tom, co si představujeme pod pojmem nenásilnost. Má-li se jednat pouze o absenci fyzických trestů, pak do jisté míry ano. Považujeme-li za formu násilí i nátlak a psychickou nepohodu koně, pak zcela jistě nenásilné není. Jak už bylo uvedeno, samotné první odehnání koně jej vystavuje stresu a diskomfortu. Kůň se samozřejmě naučí situaci znát a vypořádat se s ní, takže pokud cvičitel postupuje korektně, k diskomfortu ani stresu už dál docházet nemusí. Negativní motivace a nátlak se ale používá v tomto systému i nadále stejně jako ve většině ostatních, „klasiku“ nevyjímaje.

Většina způsobů tréningu koní je totiž založena především na negativní motivaci. Oblíbená věta V. Bořánka „pojď, probereme to ještě jednou“ je v podstatě výběr pro koně – „buďto budeš fungovat dle mých požadavků a já budu „vypnutý“, nebo zasáhnu a budeš se muset pohybovat rychleji, směrem a rychlostí, jakou já určím.“ Tuto situaci snadno mohu přirovnat třeba k drezurnímu ježdění, kdy se vyžaduje hlava na kolmici. Kůň jde ve formátu, jaký určí jezdec, a jezdec jeho pohyb pouze kontroluje. Jakmile kůň jeví snahu z formátu vypadnout, jezdec zapůsobí tlakem, zesílí pomůcku holení a/nebo otěží. Projeví-li kůň ochotu spolupracovat, korektní jezdec jej odmění ubráním tlaku. Není to tedy až tak velký rozdíl. A že se v obou případech vyskytují „cvičitelé“, kteří toto nedokáží a dokážou koně psychicky a posléze i fyzicky zdeptat, to myslím není potřeba zdůrazňovat.

Citace a literatura:

1. Duruttya, M.: Velká etologie koní, Hipo-dur Košice – Praha 2005, s. 260

2. Parelli, P.: Natural Horse-Man-Ship. Western Horseman magazine 1993

3. Bořánek, V.: Horsemanship Přirozené jezdectví. Harmony 2005, s. 59

4. např. Kovalčíková, M. – Kovalčík, K.: Komfortné správanie (In: Etológia hovadzeho dobytka), Ihle, P.: Komfortverhalten (disertační práce)

5. Duruttya, M.: Velká etologie koní, Hipo-dur Košice – Praha 2005, s. 296

6. Equine Behaviorists Opinion on Round Penning. In: Cavallo Magazine, December 2003

7. Mikulica, V.: Poznej svého psa. SZN 1985, s. 249

8. Obě citace z Rashid, M.: Koně nikdy nelžou. Montanex 2006, s. 10